Je to sto let, co legendární čeští horalé zahynuli a ten třetí, který má takové pěkné aktuální jméno, tu ošklivou pozdní zimu, také nyní dost aktuální, přežil, pročež nemá na Krkonoších pomník. Stavět pomníky živým se nehodí.
Zimní KrkonošeLenka Pokorná
Fotografie z doby před sto lety k dispozici nemám. Z mých bližních před druhou světovou válkou nikdo nelyžoval. Našla jsem doma mapy Krkonoš, ale ani ty nejsou sto let staré, i když ta psaná švabachem je z doby kdy se Karpacz jmenoval Krummhübel a Sněžka Schneekoppe, Pomezní Boudy byly Grenzbauden a mezi Spindlermühle a PrinzHeinrich Baude ležela Landesgränze. Druhá je z doby těsně po válce, to už na české straně byly jenom české názvy, ale na té druhé pořád ještě německé a třetí je ze začátku 60. let dvacátého století, vydaná pro Čedok. Tehdy bylo už na druhé straně hranic spřátelené Polsko a Chata prince Heinricha dostala jméno Henryka Pobožnego.
Po hřebenech Krkonoš léta vedla cesta Československo-polského přátelství a hranice hlídali jen polští pohraničníci a nějakou dobu po roce 1980 byly části této cesty v podstatě nepřístupné. Polští pohraničníci ale byli vždy přísní, nechovali se tak docela jako přátelé a pamatuji si, že když mi vítr u Špindlerovky odfoukl rukavici na polskou stranu cesty, nedovolili mi pro ni dojít, a to mi bylo asi 10 let a moc nehrozilo, že bych chtěla emigrovat do Polska.
Těch několik fotografií, které přikládám, je z různých dob, ale upravila jsem je tak, že se to pozná jenom podle oblečení a vybavení. Hory jsou pořád stejné.
