Baltské moře bylo v červnu 1980 studené. Ale koupání v Baltu, kromě některých zvlášť vyvedených pláží v bývalém NDR, nebylo nikdy pro nás Středoevropany nijak zvlášť přitažlivé. Voda nemá skoro nikdy víc než 19 stupňů a dost tu fouká. Obvykle od severu a plážové protivětrné koše jsou jen v tom Německu.
Na cestách s foťákyLenka Pokorná
Ve středověku, když v baltských městech vládla hansa, v dobách, kdy nejrychlejší doprava byla po vodě, bylo město Gdaňsk asi nejbohatší v Polsku. I když nebylo polské a mezi ním a Varšavou žili kromě chudých zemědělců a pruských statkářů jen Němečtí rytíři. Jejich obrovský hrad Malbork (Marienburg) z červených cihel jsme navštívili cestou do Varšavy. Vypadal skoro jako nový, ale prý se rekonstruuje dodnes. Na fotografii z tohoto hradu je krásně vidět rozdíl mezi rokem 1980 a dneškem. Ne ani tak v tom, že jsme byli všichni mladší a že fotka je černobílá, hrad je celkem stejný už asi 600 let a oblečení skupiny turistů se taky nijak dramaticky neliší. A všichni fotografují, jeden vedle druhého stojí s foťákem nebo kamerou (kromě pana řidiče „Karla“). A v tom to právě je. Všechny fotoaparáty byly mechanické a některé byly už i v tom roce 1980 dost staré. Já jsem měla Prakticu L 2 koupenou v roce 1976, jeden ze spolužáků měl Minoltu, ale jinak to vypadá na kamerky ze 60. let, možná i starší. Jestlipak ty historické kousku leží ještě někde ve skříních, nebo už úplně skončily? Moje Praktica ještě funguje, i když ji už nepoužívám. Ale pokud bude ještě někdo vyrábět filmy, tak ji třeba ještě někdy použiju. Nepotřebuje baterky a fotky dělala vždycky docela dobré.
Všude na severu je Polsko dost nehostinné. Od Malborku jsme jeli směrem na východ. Jeli jsme po staré dálnici, bylo vidět, že byla vybudována v době, kdy dnešní Gdaňsk se ještě jmenoval Danzig a Kaliningrad Königsberg. Možná měla spojovat právě tato dvě pruská města a dál vést do Klajpedy. Teď jsou tato města na území tří různých států, Polska, Ruska a Litvy, ale před rokem 1945 to bylo jinak. Ta dálnice, na kterou jsme zabloudili, najednou končila. Tak jak ji asi ve 40. letech dvacátého století opustili stavební dělníci a nikdo ji nedokončil. Takže se autobus musel dost složitě otáčet mezi loukami a jet dále na východ, abychom se dostali do městečka Ketrzyn, blízko kterého v lese v oblasti Mazurských jezer jsou ruiny Hitlerovy pevnosti Wolfsschanze. Česky tomu říkáme Vlčí doupě a byl tu v roce 1944 spáchán atentát na Adolfa Hitlera.
Trosky betonových bunkrů, které jsou schovány v lesích u jezer, která tu zůstala po poslední době ledové, byly koncem války vyhozeny do povětří a v roce 1980 se nedalo vstoupit dovnitř do podzemí. Nevím, jak je to dnes, ale asi se to příliš nezměnilo. Ale zase nám nikdo nebránil vlézt všude, kde to bylo technicky možné. Tolik betonu najednou neviděli předtím ani naši učitelé betonáři. Nedaleko odtud, u jednoho z jezer, kde jsme se zastavili (a někteří otužilci opět vstoupili do vody), našli mí spolužáci něco, co dodnes považuji za pozůstatek války. Nějaký granát či co, opravdu tomu nerozumím. A nevím, jestli by bylo možné, aby se v lese u jednoho z jezer, kde jistě za hezkého počasí i v 70. letech byla spousta dovolenkářů, ještě našla zbraň z války. Ale kdo ví, v oblasti není moc husté osídlení a do Varšavy je to 200 km.
Varšava v té době vypadala jako docela normální velké středověké město. I když na Staroměstském náměstí u domů s renesančními fasádami už odprýskávala fasáda. A pod ní nebylo ani kamenné zdivo, ani staré cihly, ale beton. Takže se dobře dalo poznat, že celé Staré město je vlastně nové, postavené co nejrychleji v několika letech po válce. A asi právě proto, že město bylo obnoveno po totálním zničení, dostalo se právě v roce naší návštěvy, v roce 1980, na seznam UNESCO. Také si dodnes vzpomínám na místní paní průvodkyni, která nám ukazovala památky staré Varšavy. Byla to dáma asi tak čtyřicetiletá, měla dlouhý modrý kabát. Ten kabát byl starý a odřený, vypadal skutečně obnošeně. Přesně tak si představuji ten způsob oblékání, který se v románech popisuje jako „drahý oblek, který ale pamatoval lepší časy“. Možná paní průvodkyně patřila před válkou k „lepším lidem“ a po nástupu komunistů (no v Polsku vlastně ale žádná Komunistická strana Polska nebyla) se musela živit jako průvodkyně, a možná to byla špatně placená práce nebo jezdilo málo turistů...
Krakov je rozhodně město, kde to žije víc. Vůbec je v Polsku jižní část státu, která přiléhá k hranicím tehdejšího Československa, mnohem bohatší. Žije tu více lidí, je tu průmysl také solné doly, které vždycky přinášely bohatství lidem ve svém okolí a 600 let byl Krakov hlavním městem Polska. Než ho vystřídala Varšava na půl cesty mezi Krakovem a Vilniusem. V Krakově to žilo i v roce 1980. V ulicích centra hráli pouliční hudebníci, prodávaly se obrázky a jezdily koňské „autobusy“. Město žilo i nedávnou návštěvou tehdy nového papeže Jana Pavla II., který byl právě v Krakově arcibiskupem až do svého zvolení papežem v roce 1978.
Mezi Krakovem a našimi hranicemi jsme navštívili ještě solné doly ve Wieliczce a Osvětim. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem navštívila několik německých koncentračních táborů. Byla jsem v Buchenwaldu u Výmaru, v Sachsenhausenu u Berlína a v Osvětimi u Krakova. Osvětim působila nejdepresivněji. Bylo odpovídající počasí, v areálu se dochovaly původní baráky i věci, které zbyly po lidech, kteří podlehli „konečnému řešení“ - kufříky, brýle... A také pan průvodce, který vypadal, že tudy prošel, ale přežil...
Poslední noc jsme spali ve městě Bielsko Biala, ze kterého si vzpomínám na opravdu ubohý hotel. A ráno už jsme vyrazili směr státní hranice. Přechod hranic na hraničním přechodu Cieszin – Český Těšín nebyla nejlepší volba. Tehdy byly na hranicích problémy pravidelně, ale protože polské hospodářství v roce 1980 bylo zřejmě v opravdu špatné kondici, bylo zakázáno vyvážet skoro všechno, hlavně výrobky z bavlny a kůže. Všichni jsme museli na polské straně vystoupit i se svými zavazadly a celník prošel autobus. Samozřejmě, že tam našel (zakázané) bavlněné ložní prádlo a tak všichni museli osobně na kontrolu. Osobní prohlídce jsme tedy ušli, ale i tak byl problém. Bavlněný textil a kožené zboží jsme museli odnést zpátky do Polska (ti, u kterých bylo něco nalezeno, to museli položit na lavičku před celnicí, otázka je, kam to odtud zmizelo). Některé kožené sandály „kristusky“ se spolužačkám podařilo zachránit tak, že je strčily do tašek již zkontrolovaných. Parfémy se vozit mohly, ale muselo se za ně platit clo. Takže výsledek byl takový,že autobus páchl cestou do Prahy voňavkami nazvanými Erotika, Exotika a Extáze, původ originál polský, cena zcela nekřesťanská. I když nebylo tehdy křesťanštějšího státu, než byla Polská lidová republika.
