Známé rčení říká, že se máme chovat slušně, když stoupáme nahoru, protože nevíme, koho potkáme, až budeme zase sestupovat. Netýká se to samozřejmě ani tak turistického výstupu na některou z hor, jako spíše kariérního vzestupu a pádu, nicméně myslím, že podobně bychom se měli chovat i v terénu. Ale horská turistika má proti kariéře jednu výhodu – na horu můžeme vystoupit několikrát ročně a pokud tou horou není zrovna himalájská osmitisícovka za špatného počasí, je riziko neúspěchu dost malé. Což určitě nemusí být pravda v případě snahy dosáhnout vysněného vedoucího místa.
Pod horouLenka Pokorná
Nejvyšší hora Kréty má výšku 2456 m nad mořem a jmenuje se Psiloritis. Na vrchol této hory v pohoří Ida vede turistická stezka E 4, která prochází celou Krétou z východu na západ. Jak jsem zjistila na internetu, už tam samozřejmě někteří čeští turisté vystoupili, já tedy bohužel zatím ne.
Takže nejvyšší místo, které naše skupinka vystoupala, leží jen asi 1100 m vysoko, ale zato se tam nachází kupodivu archeologické naleziště. Ačkoliv se skutečně jedná o vrchol kopce a ne o rozlehlou náhorní planinu, vypadá to, že tam lidé skutečně žili několik set let. Původně tu byla vrcholová svatyně, místo, kam se ještě dalo pohodlně dojít z úrodné plošiny ležící několik set metrů níže, ale když vetřelci okupovali Knóssos, uprchli tam někteří zbylí původní minojští obyvatelé a přežili tam jako na ostrově uvnitř ostrova čtyři sta let. Takových horských městeček, starých více než čtyři tisíce let, kam lidé z nížin uprchly jenom s nejnutnějším bronzovým nářadím, sbaleným v ranečku, aby se nemuseli nechat zabít nebo zotročit neznámými dobyvateli, je na Krétě víc. Všechny jsou na vysokých kopcích s dobrým výhledem na všechny strany, aby obyvatelé mohli sledovat nepřátelé v nížině, nebo jako v Karfi, kde je vidět až k moři a tehdejší lidé měli mnohem lepší zrak, takže určitě viděli i přistávat lodě v přístavu dnešního letoviska Chersonissos.
Cesta na Karfi, kterou jsme podnikli, začala později odpoledne stoupáním po silničce od úrodné planiny Lasithi na velkou zcela vodorovnou louku, kde se pásla stáda ovcí v ohradách a pokračovala značenou stezkou mezi vápencovými skalami, kde se pásly ovce a kozy samostatně, vybaveny jen zvonečky. Cesta na horu Karfi trvala asi půl hodiny i s přestávkami na focení. Pravda, náš turistický, odborný a horský průvodce dorazil na vrchol poněkud poškozen, naštěstí ale jen puchýři na skoro všech prstech nohou, takže po drobném ošetření, které mu nabídly vždy připravené ženy, vybavené náplastmi, se zotavil, takže byl schopen nám povědět, kde se nacházejí zbytky horské pevnosti z minojských dob a dokonce opět našel několik kusů tam se nacházející pozdně minojské keramiky, ale ostatní účastníci výstupu, zocelení desítkami let putování po památkách v různých koutech světa, žádné problémy neměli.
Když se slunce začalo pomalu klonit k západu, sestupovali jsme dolů a cestou zpět potkávali další ovce, přicházející ke skoro vyschlému napajedlu, níže i místní obyvatele, kteří mají v kopcích zvířata a políčka, přivázané štěkající hlídací psy i kozy, natahující se na zadních po větvích stromů. Na té plošině, uzavřené horami, bych si představovala starověké město. Třeba tam kdysi opravdu bylo a zatím ho ještě nikdo nevykopal? Nejsem archeoložka, takže to nepoznám. A teď to nevypadá, že by se na Krétě někdo odvážil zahájit byť i jen menší vykopávky, protože naprosto není jasné, jak by je bylo možno financovat.
Moje oblíbená spisovatelka financovala vykopávky svého muže archeologa Maxe Mallowana v Mezopotámii 30 let. Ale takových úspěšných spisovatelek jako byla Agatha zase až tak moc není. Snad až skončí krize, kterou prožíváme, a která právě v Řecku možná v nejbližší době propukne v plné síle, v budoucnu něco změní. Protože aspoň v divadelním dramatu po krizi vždycky následuje řešení problému a nakonec přijde očištění. A náš život je především divadlo.
