Možná teď budete očekávat esej o fungování italské mafie. Na to si ale zatím ještě moc netroufám. I když jsem už před třemi lety v Neapoli viděla ty hromady odpadků, až po návratu domů jsem zjistila, že i odpadky mohou být předmětem nelegálního podnikání. Takže o mafii až někdy jindy, nicméně uvnitř Itálie jsou ještě jiné státy. Třeba Vatikán, nebo San Marino, které jsme navštívili šestého dne popisované cesty.
Katedrála San LeoLenka Pokorná
Ale začali jsme v Rimini, kde jsme nocovali. V tomto ohromném letovisku už sezóna skončila a nekoupali se tu ani jinak veskrze otužilí Češi. Na plážích bylo prázdno, kromě několika pejskařů a joggerů. Počasí bylo naštěstí docela příjemné, takže atmosféra nebyla až tak depresivní. Což je možná škoda, když už u moře není na koupání, trochu nostalgie by neškodilo.
Pravda je, že pod pojmem Rimini si člověk (hlavně ten, který tam nebyl) představuje jen kilometry hotelů a pláží, ale kousek od moře je historické město, kde auta jezdí přes most, starý dva tisíce let, dokončený za vlády císaře Tiberia a po něm pojmenovaný. Letiště se jmenuje po Federicu Fellinim, který se v Rimini narodil.
Serenissima Repubblica di San Marino je nejen nejstarší republikou v Evropě, ale i jedním z mála evropských států, které, ač nemají žádné hraniční kontroly, dají vám do pasu vízum, a to bez čekání i když pocházíte z České republiky. Tedy pouze za poplatek 5 EUR. San Mariňanů je asi třicet tisíc a občanství se dědí v mužské linii. Vzhledem k volebnímu systému to vypadá tak, že se asi všichni obyvatelé během života aspoň jednou mohou stát členy některého voleného orgánu státu. Protože jsme San Marino navštívili zrovna 1. října na den voleb dvou hlav státu, která se koná vždy dvakrát ročně (myslím, že něco takového by bylo užitečné i u nás, za šest měsíců jen tak snadno nezpychnete), mohli jsme vidět i slavnostní ceremonii nastolení dvou kapitánů. Byli to Giovanni Francesco Ugolini a Andrea Zafferani, kteří budou vládnout do 1. dubna 2011. No řekněte pánové, kdo z vás by mohl být hlavou státu ve dvaceti sedmi letech, jako Andrea Zafferani, člen liberální strany Popullar Alliance ze San Marina?
Během naší návštěvy San Marina zrovna pršelo, takže jsme obcházeli krámky, sloužící v hlavním městě převážně turistům, kterých je tam několikanásobně více, než občanů. Prodávají tu i věci, které jinde jen tak nenajdete, jako jsou známky, samopaly, které mi připadaly jako pravé (ale prý to byly vzduchovky), ale také bižuterie, kosmetika, kožešiny a oděvy. Obchody s potravinami jsou tam asi dva. Většina turistů mluví rusky a stejným jazykem mluví i řada prodavačů, jako právě i ti dva v jediné minisamoobsluze s potravinami.
Završením celého dne byla návštěva malého městečka San Leo. Městečko, nad kterým se tyčí pevnost, kterou si nechal postavit Federico da Montefeltro, městečko, ve kterém žije jen něco víc než dva tisíce obyvatel, ale má tisíc let starou historii, dva nádherné románské chrámy, postavené přímo na skále, náměstí, kde jsou na paláci knížat Nardini pamětní desky na návštěvu svatého Františka z Assisi a Dante Alighieriho, několik paláců dalších slavných rodin, jako například rodu Medici.
Zapadalo slunce a výhled na okolní kopce po dešti byl nádherný. Bylo po sezóně, město San Leo má po sezóně už dlouho, ale rozhodně je kouzelné. Jako žádné jiné z měst, které jsme na naší cestě navštívili.
