Toto není politický článek, stěžující si na to, jak nám ti (naši) úředníci v Bruselských Institucích zase komplikují život.
Ne snad že bych si o jakýchkoliv úřednících dělala iluze, ale ti v Bruselu jistě nejsou nijak zásadně horší, než třeba ti v Berlíně nebo v Hradci Králové. Sedí v ne příliš krásných kancelářských budovách tohoto města, po večerech si musí vybírat z dvěstěpadesáti nebo více druhů piva, ke kterým dostanou co chtějí, pokud to jsou belgické hranolky, ale jsou velmi slušně placeni. Na rok na dva bych si do některé té jejich kanceláře také sedla a věřím, že nějaká práce by se pro mě také našla, byť až dosud jsem úřednicí nikdy nebyla.
Takže ne, toto je článek o tom, jak jsem v Bruselu strávila víkend mezi 8. a 10. květnem letošního roku. Neslavila jsem doma jedno z našich Osvobození ani jsem nejela do Moskvy na vojenskou přehlídku. V Bruselu měli o tomto víkendu den otevřených dveří v kancelářích EU, ale tam jsem také nešla, i když se 9. května slavil Den Evropy, tedy 65. výročí založení organizace, do které jsme před jedenácti lety vstoupili, takže už takovou dobu na ni můžeme nadávat. Nadávat na úřady je normální, úředníci jsou také jenom lidé jako my a tak dělají chyby a různě se v té své práci plácají a často nevědí, jak by co měli udělat, aby lidi naštvali jen tak přiměřeně. Jenže není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem, že... (tedy až na výjimky, které se v našich Západních Krajích prakticky nevyskytují).
Takže místo abych šla na exkurzi do prosklené vysoké kancelářské budovy (v jedné takové v Praze se vyskytuji v pracovních dnech už mnoho let), prohlížela jsem si památky města Bruselu a výstavy v galeriích a muzeích. Ulice byly plné lidí, na rozhraní Horního a Dolního města stály desítky stánků s různými bufety, v parku u Královských muzeí a na bulváru Tervurenlaan byla v neděli opravdová pouť s různými atrakcemi pro děti i dospělé.
Organizačně je Brusel vlastně souměstí, takové, jako byla dnešní Praha před rokem 1922, kdy vznikla velká Praha, protože do té doby se na území dnešní Prahy nacházelo několik formálně samostatných měst a vesnic, třeba Karlín, Smíchov nebo Vinohrady a Žižkov, dohromady skoro 700 tisíc obyvatel. Brusel samotný je celkem malé město asi o 150 tisících obyvatel, ale celý Bruselský region, tedy to, co v jiných zemích bývá obvykle městem s centrální správou, má asi milion obyvatel. Dohadování jednotlivých představitelů samostatných měst bude asi ještě složitější, než je dohadování ve městech, která mají nějakou centrální vládu s kompetencemi. Ale v této oblasti jsou lidé zvyklí na dohadování, smlouvání, uzavírání společenství k něčemu a proti něčemu, už stovky let.
Brusel má nádherné staré náměstí s gotickou radnicí s neuvěřitelně vysokou věží a s městskými domy s pozlacenými fasádami a dokonce Karel Marx tu slavil Nový rok 1848, ale většina turistů se chce vyfotografovat před slavným Manneken Pis, čůrajícím chlapečkem, který, ať už jeho pravzor byl kdokoliv, město zachránil před zkázou. Přinejmenším to vypadá, že Bruselané mají smysl pro humor.
Na Královském náměstí před Královským muzeem krásných umění sedí na koni Ochránce Svatého hrobu Godefroy z Bouillonu, první slavný Belgičan (narozený v roce 1060, skoro 800 let před vznikem Belgického království). V muzeu je samostatné oddělení René Magrita, nejslavnějšího moderního belgického malíře a řada obrazů jiného slavného malíře tohoto regionu Pietra Brueghela. Vystavují také malby belgického cestovatele po Orientu Jeana Portaelse a secesní umění, kterého je v Bruselu spousta. Muzeum se nachází mimo jiné v budově pojišťovny, která byla nepochybně v tomto regionu obchodníků velmi důležitá a tedy i bohatá.
Belgie má také muzeum komiksu, vždyť modří Šmoulové jsou Belgičané, a původně se jmenují Schtroumpfts a ve formě komiksu se dá koupit i Marxův Kapitál nebo kniha o současném nebo minulém francouzském prezidentovi.
V neděli 10. května navečer, když jsme měli z Bruselu odjíždět, končila také u bruselského centrálního nádraží akce o zemědělství a stravování v Evropské unii. Takže víme, že podle statistik jen 12 milionů zemědělců živí 500 milionů nás Spojených Evropanů. Úřední dámy tam předváděly, jak vypadá taková zelenina, když je ještě na záhonku. Snažily se mi vysvětlit, co je kedlubna a pažitka nebo pórek. Já to tedy samozřejmě vím, pro nás rodilé Pražáky to snad ještě není žádný problém, rozeznat rostlinku rajčete od sazeničky okurky, ale děsí mě, že v Bruselu už možná tohle rozeznávají jen speciálně školené úřednice. Možná bych se tam přece jenom měla přihlásit do práce...
