Víkend plný katastrof

Moji dva mužové prožili o tomto víkendu každý svoji katastrofu ne menší než případný konec světa. Ten starší jenom popocházel po pokoji a nevěřícně a se značnými obavami v hlase opakoval: „Prohibice. Prohibice.“ Ten mladší na tom nebyl o moc lépe. V neděli v poledne, krátce před obědem, jsme v našem miniaturním bytě ztratili jeho oblíbený dudlík.

Ztráta dudlíku je pro naše dítě nepředstavitelná tragédie. Kdyby nebylo jídlo, snad by si ani nevzpomnělo, že má hlad, ale že není ta malá gumová věc, zjistilo hned, jakmile se mu začalo chtít spát. Bez dudla to totiž jaksi nejde. Takže hned po obědě začal náš andílek povzlykávat a povzlykával i tehdy, když jsme mu nabídli dudlík jiný, dle odborníku více vhodný pro jeho věk, jenže to vite, zvyk je železná košile.

Snažila jsem se ho utěšit, uhoupat, ukojit, uspat, udrndat v kočárku, umlčet jakýmkoli jiným způsobem (kromě dušení, tak daleko jsem věru nezašla), leč nic nepomáhalo. Ačkoli nejsem příznivcem nedělních nákupů, nezbylo mi nic jiného, než vyrazit do nejbližší lékarny, která bývá pro případ nouze otevřená i v den sváteční. A tohle byla nouze nejvyšší.

Náš chlapec je většinou velmi hodný, takže jízdu městem za doprovodu řevu zcela zdrceného, zoufalého a ztýraného dítěte jsem zažila poprvé. Povětšinou jsme sklízeli chápavé a soucitné pohledy kolemjdoucích, občas se někdo i uchichtl. „Poslouchat takový řev? Tak to by mě mohlo...“ četla jsem v očích jedné mladé dámy. Já sama, když jsem zjistila, že žádná útěcha nepomáhá, jsem se zaměřila pouze na jediný cíl, totiž vtrhnout co nejdříve do lékárny a žádat o dudlík. Leč ouha, v prvním obchodě jsme prožili zklamání, protože námi žádaný model zrovna neměli. Až dosud jsem byla vcelku klidná, ale teď, když se pohodlné řešení situace začalo vzdalovat, jsem mírně znervózněla.

Na nic jsem nečekala a vyrazila ke druhé lékárně s nedělním prodejem. Tady už byl lov úspěšnější. Ochotná paní lékárnice mi dudlík vybalila a opláchla pod vodou a já se těšila, že už bude klid. Ještě chvíli jsme bojovali s nervozitou, pak si synek vzal dudel, dvakrát potáhl, zavřel oči, podumlal, odfoukl a spal. Uf.

Můj muž se při představě, že nebude tvrdý alkohol, tvářil podobně jako dítě bez dudlíku. Jen u toho, pravda, tolik neřval. Nechápavý, zdrcený a zoufalý pohled vyjadřoval jeho obavy, že chlast nebude anebo bude, ale děsně drahý a jeho cena dolů jen tak nepůjde. Jak oslaví blížící se narozeniny? Navíc trnky nám letos pomrzly, takže ani na domácí pálenku to moc nevypadá. A tak sotva jsem utěšila jednoho, byl tu druhý nešťastník. Co s ním? Zalovila jsem v kočárku, vzala spícímu synovi dudlík a nabídla jej manželovi: „Tu máš, vem si dudlíček. Má uklidňující účinky.“