O jinakosti a co s ní I.

Kamarádce se narodila holčička s Downovým syndromem. A protože kamarádka je divadelní režisérka, dala dohromady představení, na němž se výrazným způsobem podíleli lidé s tímto postižením. Psalo se o tom i na stránkách idnes.cz. Po pár dnech si čtu diskuzi pod článkem a nacházím zde spoustu rozdílných názorů.

Někteří tvrdí, že postižené dítě, které není schopné se o sebe ani v dospělosti samo postarat, by se vůbec nemělo narodit. Argumentem je to, že takové dítě se pak stane přítěží společnosti.

Jiní se zase diví, proč je postiženým dětem věnováno tolik pozornosti a o zdravé se nikdo nezajímá, nikdo je nepodporuje. V tomto případě je odpověď vcelku nasnadě – samozřejmě, že o zdravých dětech se píše a také se podporují. Stát podporuje jejich kulturní aktivity, sportovní aktivity, dává jim vzdělání. Existuje mnoho organizací a sdružení na podporu rozvoje dětí obecně, tedy i těch naprosto zdravých. A o všech těchto věcech se v médiích často mluví a píše. Proč se tedy píše také o těch postižených? No prostě proto, že jsou součástí společnosti. A možná také proto, že u nás žije spousta lidí, kteří zastávaní první výše zmíněný názor, i když jej možná neprezentují v tak drsné podobě jako diskutující na internetu.

Jakákoli nemoc či nemohoucnost, zvlášť ta těžšího kalibru, člověka vždycky děsila a děsí. Ještě víc nás ale děsí odlišnost, jinakost, které nerozumíme. Je to strach, obava? Asi něco takového. Pokud této obavě podlehneme, následuje obranná reakce. Nejčastěji se snažíme nositele takové jinakosti ze svého života nějak vytěsnit – je-li to možné, prostě si ho nevšímáme. Není-li to možné, odsuneme ho za zdi nějakého ústavu, abychom si ho nemuseli všímat (ne každé umístění nemohoucího člověka do nějakého ústavu je však projevem takové nevšímavosti, rozhodující jsou okolnosti). V nejtvrdší formě jsou lidé schopní nositele jinakosti fyzicky zlikvidovat, obzvlášť pokud je nemohoucí a jeho likvidace není zas tak složitá a nákladná. Máme dost příkladů v minulosti, o jednom bude ještě zmínka. Ale nemylme se. Podle reakcí mnohých lidí lze tušit, že i někteří z našich současníků by bez větších skrupulí v jistých případech k podobné likvidaci nebo odsunům do místa zapomnění přistoupili, nebo by se jí přinejmenším nebránili.

Ale teď ten zmiňovaný příklad z minulosti. Upozorňuji, že následující řádky jsou jen pro otrlé. Situaci v Německu ve druhé polovině 30. let výstižně popisuje a interpretuje nizozemský novinář Geert Mak, který v samotném závěru 20. století mapoval při cestách po Evropě naši novodobou historii. Nejenom že popisuje nástup Hitlera k moci a jeho první kroky, které posléze vyústily v druhou světovou válku, ale také se ptá, jak bylo možné, že Hitlerovi jeho politika procházela a jak reagovala společnost. Na jedné straně tu byly zvěrstva jako čistky mezi politickými odpůrci, sterilizace „osob s nežádoucím potomstvem“, teror zaměřený na Židy. Na druhé straně ekonomické výhody, zaměstnanost a dostupnost spotřebního zboží. „Dostavil se příliv úspěchu,“ píše Mak, „který odvál poslední pochybnosti průměrných Němců. Nespočet voličů liberální, sociálnědemokratické, křesťanské a komunistické strany z roku 1933 se od poloviny třicátých let změnilo v nadšené führerovy fanoušky. Dokonce i existence koncetračních táborů naplňovala mnoho Němců jistou spokojeností – konečně jsou „asosiálové“, „vyžírkové“, „zločinci“, „paraziti“ a „cizí elementy“ uklizeni.“ Dodávám, že mě děsí, když v naší společnosti slyším spoustu hlasů, které volají po podobném „úklidu“.

Pokračujme ale dál. V létě roku 1939 zahájili nacisté speciální program eutanazie pro duševně i tělesně postižené. Tým „odborníků“ tehdy spočítal, že k této „milosrdné smrti“ je určeno přibližně sedmdesát tisíc kandidátů – tedy jeden z pěti psychiatrických pacientů. Došli navíc k závěru, že by bylo zdlouhavé každého uspávat inijekcí, že zplynování bude vhodnější. Po celé zemi tak bylo umístěno šest institucí pro zplynování a jedenáct „speciálních nemocnic“, které „uspávaly“ děti. Přijde vám to nechutné? Příběh ale nekončí. Mak dále píše:

„Program eutanazie se stal brzy veřejným tajemstvím. V novinách vycházelo nápadně mnoho úmrtních oznámení o skonu nějak postižených lidí, všichni umírali na „zástavu srdce“. Některé rodiny braly příbuzné z nemocnice domů, ale většinou reagovaly odevzdaně.“ Program byl ukončen v létě 1941. V té době už bylo usmrceno 70 273 německých handicapovaných osob. Úředníci vypočítali, že program ušetřil státu 885 439 800 marek na výdajích za zdravotní péči. Na program eutanazie volně navázal program konečného řešení pro evropské Židy a Romy. Osvědčené plynové komory se dál používaly pro politické vězně, metodu pak převzaly všechny další koncentrační a vyhlazovací tábory. A nyní přichází asi nejdůležitější sdělení z tohoto tíživého historického exkurzu. Mak kapitolu uzavírá slovy:

„Projekt eutanazie fungoval jako test průmyslového vyhlazování milionů lidí, které pak mělo nastat. I v psychologickém smyslu. Nacisté si velmi dobře uvědomovali, že to je citlivý problém. Byli také velmi překvapeni, že podle jejich informací protestovalo jen deset procent rodinných příslušníků. Právem z toho vyvodili závěr, že převážná většina německého obyvatelstva odvracela zrak, když se něco takového dělo, dokonce i když šlo o jejich příbuzného. Tím byla cesta otevřená.“

Proč sem tohle všechno píšu? Protože mě při četbě Makovy knihy napadla tísnivá otázka: Kdyby dnes přišel nějaký šílený Hitler a začal zde zavádět podobné excesy, pomalu, zlehka, pod rouškou pěkných slov, že konečně vyřeší velké výdaje státu, že nám pomůže od „nežádoucích“ osob, od těch, kteří se „sami o sebe neumí postarat“, od těch, kteří do sociálního systému nevkládají prostředky, ale naopak z něho čerpají - jak bychom zareagovali my? Zvedla by se vlna odporu nebo nadšeného jásotu? Odpověď naznačují výsledky právě skončených eurovoleb.

Nechci ale jenom strašit a děsit – sebe ani čtenáře. O tom, jak přistupujeme k jinakosti, k lidem odlišným, ať už se odlišují svou nemocí, stářím, jinou barvou pleti, jazykem nebo prostě jenom tím, že pocházejí ze vzdálené země, se dá přemýšlet ještě jiným způsobem. O tom ale v příštím blogu.

Zdroj: Geert Mak: V Evropě. Vydalo nakladatelství Barrister & Principal v Brně roku 2012.