Trudný život nezaměstnaných

Některé věci se prostě nedělají. Vidíte-li starou osobu, nepodtrhnete jí hůlku. Dítěti na pískovišti nerozdupete pěkně uplácané bábovičky. A člověka nezaměstnaného nebudete tahat za nos, zvlášť když jste personalista.

Manžel si hledá práci, už je to pár měsíců. Zatím nemá štěstí, zato spoustu zkušeností s přijímacími pohovory a následnou komunikací s personálním oddělením. Já vím, že věta „My se ozveme“ často nevěstí nic dobrého. Ale jestliže někdo řekne, že do pátku dá vědět, pak předpokládám, že dá do pátku vědět. Obzvlášť, když to patří mezi jeho základní pracovní povinnosti. Víte, být nezaměstnaný je samo o sobě dosti nezáviděníhodná situace. Člověk žije v nejistotě, často nemá celé dny do čeho píchnout, sedí na internetu, odpovídá na pracovní nabídky a chodí po pohovorech. To samo o sobě není vůbec nic radostného, psychika jde rychle do háje a vlastně všechno to stojí tak nějak za nic. Tak jenom sedíte u telefonu a čekáte, čekáte, jestli někdo zavolá. Většinou je to ale čekání na Godota. A když se následující středu odhodláte do firmy zavolat a přeptat se na výsledek, dozvíte se, že vlastně nic. Anebo že ještě není rozhodnuto, že to bude ještě chvíli trvat a že máte ještě vydržet do pátku. Ale do kterého? A vůbec, to se tedy nemohli sami ozvat, když už to slíbili? Kolik času by jim vzal ten jeden telefonát nebo email?

Jedna naše zkušenost převyšuje jiné. V jedné firmě manželovi místo přislíbili, jen že se to všechno musí ještě vyřídit papírově. Čekali jsme týden, čtrnáct dní, tři týdny. Čekání to bylo už přece jenom o něco radostnější, vždyť mu přeci práci slíbili! Když se ale stále nic nedělo, odhodlal se muž zavolat do firmy sám. A co se dozvěděl? No, víte, zase nějaká krize, nejvyšší vedení nařídilo stop-stav, takže z tohohle jobu nic nebude. Pro krýle pána! A to se některá z těch paní na personálním nemohla odhodlat a během své osmihodinové pracovní doby zvednout telefon a zavolat? Vždyť takhle nám připravili několik perných dnů, které byly opravdu k zešílení. Můj muž si během nich bral telefon i na záchod, aby náhodou neprošvihl jejich volání! Naštěstí jsme to nějak ustáli, oklepali se a jedeme dál.

Jestli mi tohle období něco dalo, tak pochopení pro obtíže nezaměstnaných. Myslím těch, kteří chtějí pracovat, shánějí práci, ale prostě nemají štěstí a dobrou příležitost. Začínám úplně rozumět tomu, když nezaměstnaný muž, který neuspěje u pěti, šesti pohovorů, při nichž s ním navíc jednají jako s někým, kdo nestojí ani za zavolání, začne chodit do hospody, pít, nevracet se domů. Začínám taky chápat ženy, které jsou nervózní, přemýšlejí, jak uživí děti, nevydrží a na manžela snášejí hromady výčitek. Ten pak raději nejde domů, ale do hospody... A jsme tam, kde jsme byli. Kolotoč začíná. Je to na kočku a nutno říct, že personalisti a personalistky často člověku ještě přidají. Takže jestli náhodou pracujete v tomhle oboru nebo jste ze své pozice nějakému žadateli o místo slíbili, že do pátku zavoláte, prosím, zavolejte. Ať už by odpověď měla být jakákoli, třeba i taková, že konečné rozhodnutí zatím nepadlo. Třeba tím zachráníte jedno manželství.