Respekt k porodu

Uplynulý Týden respektu k porodu s sebou přinesl zajímavé akce, přednášky, besedy, do nichž se zapojila nejrůznější hnutí, občanská sdružení, porodní asistentky i lidé z porodnic. V zásadě hodnotím tuto iniciativu kladně, sama jsem se dozvěděla nové a zajímavé informace. Ráda bych se ale pozastavila nad jedním momentem, který mě tak trochu zaskočil.

Hovory o porodu s sebou přináší, obzvlášť v posledních letech, některými lidmi vítanou binární opozici lékaři versus zastánci takzvaného přirozeného porodu. Osobně si nemyslím, že je šťastné vést tudy bojovou linii. Správně kdosi řekl, že Týden respektu k porodu má za cíl mimo jiné sblížit různé pohledy, nebo alespoň umožnit všem zainteresovaným vyslechnout si jiné názory a vstoupit do pokud možno konstruktivní debaty. Jedné takové diskuse jsem byla přítomna. Ovšem že by byla konstruktivní, to se, myslím, říct nedá.

Jednalo se o přednášku lektorky z brněnské Nemocnice Milosrdných bratří. Toto zařízení provozuje jednu ze tří porodnic ve městě. Výklad byl zaměřený velmi odborně, což možná nemuselo naplnit očekávání všech, ale já jsem byla spokojená. Biologii jsem měla naposledy na gymplu a myslím, že jsme se dostali k tomu, jak dojde k oplodnění vajíčka. Ovšem co se děje s plodem dál, o tom už tehdy nebyla řeč, takže vyprávění o hormonech a enzymech mě docela zaujalo. O tom bych ale článek nepsala.

V závěru přednášky se ujala slova jedna z přítomných posluchaček, možná budoucí maminka, neohlížela jsem se. Z jejích slov bylo patrné, že je zastánkyní onoho tzv. přirozeného porodu a k lékařům patrně chová značnou nedůvěru. Zdálo se totiž, že se naježí nejen vždy, když se na ni doktor špatně podívá – takových je nás konec konců asi víc – ale že se jí tmí před očima jenom při představě, že by se na ni nějaký doktor vůbec jenom podíval, třebas mile, přívětivě a vysoce kvalifikovaně. Komentuji to s lehkou ironií, ale přijímám. Každý máme právo na vlastní názor a vlastní pocity. Dosud jsem tedy stále zůstávala klidná.

Jenže rozhovor se rozvíjel dál. Z dalších výpadů, a skutečně musím říct výpadů, protože z její strany to byl zcela nevyprovokovaný útok, vyplynulo, že žena nejen vyčítá lékařům špatnou péči, nedostatek empatie, nevlídné a necitlivé jednání a zbytečné zákroky, ale dokonce i to, že se snaží zachraňovat životy rodících se dětí.

Toto tvrzení musím vysvětlit. Samo o sobě je totiž dost překvapivé, ale podíváme-li se na filozofii zastánců přírodního (ano, v tomto případě už používám termín přírodního a nikoli přirozeného, protože se domnívám, že mezi tím je rozdíl) porodu, pochopíme, že k jinému závěru ani nemohou dojít. Tedy, zásada číslo jedna – porod má probíhat podle přírodních zákonitostí, bez vnějších zásahů. Žena je na to přece stavěná a zvládne tento úkol sama, bez nelidských přístrojů, měření či snad dokonce operativního zákroku. Porod je totiž fyziologický proces, který probíhá samovolně, proto není třeba jej uměle regulovat.

To zní velmi krásně, lákavě a velice vstřícně vůči všem ženám. Jenže i tento přitažlivě znějící názor se musí nějakým způsobem vyrovnat se skutečností, že při porodu dochází ne právě zřídka (bavíme-li se o procesu, do nějž nezasahuje žádná medicína) k úmrtí dítěte, někdy i matky. Co s tím? Odpověď je nasnadě: Porod je fyziologický proces plně podléhající přírodním zákonitostem. Příroda sama si jej dokáže nasměrovat a ukočírovat. Pokud dojde k úmrtí dítěte, nebo někoho dalšího, je to věc přírody, která to tak zařídila (a v podtextu zní „která to tak chtěla“), takže je to tak vlastně dobře. Protože všechno, co „chce“ a co „učiní“ příroda, je dobře.

Nezdá se vám na tomto závěru cosi zrůdného? Zase je něco víc než lidský život, tentokrát příroda? Nebo mám spíš psát Příroda? Matka Příroda, která může něco „chtít“ a pak to tak také zařídit anebo nezařídit? Nevím, jak tomu říkáte vy, ale já tomu říkám ideologie. Za určitých okolností by se z ní vcelku snadno mohl stát jakýsi druh náboženství, v němž je příroda uctívána nade vše a tudíž vše, tedy i člověk se svým životem a svou vytrácející se důstojností, se jí musí podřídit.

Nesouhlasím s tím, když člověk ničí své přirozené prostředí, ve kterém žije. Také já miluji krajinu, lesy, louky a jsem ochotná se zasadit o to, aby tady byly i v příštích letech a pro další generace. Také já si myslím, že není dobré zasahovat do přirozeně probíhajícího porodu necitlivými zákroky, ať už z iniciativy lékařů anebo na přání matky, která se snad obává přijmout svoji krásnou, byť obtížnou roli rodičky. Ale člověk nemá nikomu otročit. Ani přírodě. Je zřejmé, že člověk spadá do celku přírody, bez níž by nemohl žít. Zároveň ji ale přesahuje, především svojí svobodou, vůlí a také svým rozumem. Jestliže jsme je (Od přírody, která jimi neoplývá? Nebo od Boha, který jimi disponuje v plné míře?) obdrželi, máme je také používat. A jestliže tak vědci a lékaři činí za tím účelem, aby zachránili lidské životy, díky jim za to. A Bůh jim žehnej.