O dětech, bolesti i radosti

Jsou malé, roztomilé, smějí se i pláčou. Kdekdo po nich touží, stávají se středobodem našeho života. Jenže co když děťátko delší dobu nepřichází? To je potom potíž. A navíc pořád ty otázky: A co vy, vy neplánujete rodinu?

Odborníci mají mnoho názorů na léčbu neplodnosti, vždyť párů, které mají problémy otěhotnět, stále přibývá. Asi nejznámějším „řešením“ je umělé oplodnění metodou in vitro, „ve zkumavce“. Koneckonců i loni na podzim se toto téma dostalo znovu na přetřes v souvislosti s udělením Nobelovy ceny za lékařství průkopníkovi této metody Robertu Edwardsovi. Vím, že umělé oplodnění není jediným a často ani prvním řešením, ke kterému se lidé uchylují. Ale protože se pomalu začínám nacházet v situaci těch, kteří je podstupují, také o něm víc přemýšlím.

IVF program stále vyvolává živou diskuzi, která se točí především kolem etických otázek. Asi nejčastější námitky znějí: člověk není a nemá být pánem nad životem a smrtí. Co s oplodněnými, ale nevybranými embryi? Kdy se začíná jednat o lidský život – už při oplodnění, nebo až při narození? A co z toho pro lékaře i potenciální rodiče vyplývá?

Ráda bych přidala pohled osobní, nikoli z hlediska medicíny ani z hlediska etiky, ale z hlediska ženy. Zrovna dnes jsme prožili velmi milé setkání absolventů vysokých škol, těch, kteří se potkávali za studií. Teď už to byly povětšinou mladé rodiny s jedním, dvěma dětmi. My jsme s manželem byli sami. Čas od času se i nás někdo zeptá, kdy my plánujeme rodinu. Plánovat je jedna věc, jenže člověk míní, Pán Bůh mění a ne všechno jde na povel.

Přesto bych o umělém oplodnění nikdy nemohla uvažovat a pokusím se vysvětlit proč. Přivést na svět dítě a vychovat ho považuji za velikou věc. Veliký úkol, vůči němuž cítím respekt. Po pravdě řečeno si sama sebe nedokážu dost dobře představit jako maminku, čímž nechci říct, že bych nebyla ochotná se jí stát. Když přijde na věc, člověk dokáže překvapit i sebe. Je ale velmi ošemetné snažit se sama pasovat do role matky. Za svůj krátký život jsem přišla na jednu věc – velké a náročné úkoly si člověk nemůže sám přisvojovat. Když už jsem se někdy o něco takové pokusila, většinou jsem rychle a tvrdě dopadla na chladnou zem.

Zdá se mi, že se v tom nějak projevuje člověčí pýcha, když se snažíme uzurpovat si něco, respektive někoho, na koho nemáme jaksi právo. Miminko je dar. Jak věří křesťané, dar od Boha. On jej má připravený na tu pravou chvíli. Nepřijde mi správné, abych mu jako dítě, které se nemůže dočkat dárků, prohledávala všechny tajné skrýše, abych pak mohla vítězoslavně vykřiknout: Tohle je moje! Cožpak bych pak z takto „ukradeného“ maličkého mohla mít radost?

Bolest manželů, kteří nemohou mít děti, je samozřejmě veliká. Ale důvěra musí být větší. A žádný kalich hořkosti, který je poctivě vypitý až do dna, nepřijde nazmar. Tím jsem si jistá.