17. listopadu v roce 2009 se stejně jako dnes konal v Brně lampionový průvod pořádaný studenty. Zakončila jej modlitba v kostele sv. Augustina, při níž mohli příchozí mimo jiné číst tento můj text. Protože mi přijde i dnes aktuální a zajímavý, dávám jej k dispozici také čtenářům tohoto blogu. Jedná se o zamyšlení nad biblickým Desaterem, které v závěru cituji.
17. listopad a Desatero
Co má Desatero společného se 17. listopadem a s naší společenskou situací? Možná víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Desatero totiž není pouhým seznamem příkazů, který by tak říkajíc „spadl z nebe“, i když jej Izraelité podle Starého Zákona obdrželi od samotného Boha. Smysl smlouvy, kterou Hospodin uzavřel s Mojžíšem a potažmo s celým jeho národem na hoře Sinaj, můžeme lépe pochopit, připomeneme-li si příběh, do něhož je zasazena. Celý Starý Zákon totiž je svým způsobem velkolepé vyprávění o vztahu mezi Bohem a vyvoleným národem, Izraelem. Jedním z největších a nejvýznamnějších příběhů je vyvedení Izraelitů z Egypta. A tady už se dostáváme k oné podobnosti s naší současnou situací.
Izraelité žili v otroctví, v područí jiného národa, bez politické svobody, bez jakéhokoli ohledu na svá, jak bychom dnes řekli, lidská práva. Měli sice jakž takž zajištěné živobytí pro své rodiny, ale žili v područí. Do této situace přichází Mojžíš poslaný Hospodinem, aby svůj národ vyvedl z otroctví do země, kterou mu Bůh zaslíbil. Přes všechny peripetie vrcholící slavným přechodem přes Rudé moře, jehož vody se na Mojžíšův příkaz rozestoupily, se Izraelitům útěk podaří. Místo bezprostředního vstupu do zaslíbené země na ně ale čeká čtyřicetileté putování pouští, které se mnohdy zdá být beznadějné. V tomto období strádání mají ale Izraelité jeden důležitý úkol – naučit se žít jako svobodný národ. Právě proto jim Hospodin dává Desatero. Nejsou to příkazy, které by vyžadovaly slepou a bezmyšlenkovou poslušnost. Je to řád, jehož dodržování jim zajistí klidné, bezpečné a především svobodné společenské soužití.
Nezabiješ. Nepokradeš. Nevydáš křivého svědectví. Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního a vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu. To jsou přikázání, která přece k pokojnému životu ve společnosti patří. Vždyť jak by se mohli cítit svobodně lidé, kteří nemohou věřit ani svému sousedovi? Jak by mohla být svobodná pospolitost, v níž jeden druhému bezostyšně sahá na majetek, na rodinu nebo na samotný život? Smutný je pohled do naší současné společnosti. Snad jediné, co nám z Desatera zůstalo, je jakési matné povědomí o tom, že by se nemělo lhát, krást a zabíjet. Ale nad ostatními věcmi se nepozastavujeme. Že si navzájem rozbíjíme rodiny, už nikoho nepřekvapuje. Střídající se manželky a partnerky našich vrcholných politiků přijímáme bez mrknutí oka a jenom se rozplýváme se nad jejich roztomilými potomky. A je tu další přikázání, které už je jenom k smíchu: pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. V dnešní době se zdá být taková rada nesmyslná, vždyť čas jsou peníze. Ale pokud jsme ochotni svou svobodu prodat za výdělek, který přinese nedělní práce, pak nejsme svobody hodni. I toto přikázání je darem Hospodina, který říká: Už nejste otroky. Jste lidé svobodní. Nenechte se zotročovat prací a touhou po výdělku. Jste svobodní, tak se jako svobodní lidé chovejte. V den odpočinku nepracujte ani vy, ani nikdo z vašeho domu, ani vaši zaměstnanci, ani vaši hosté.
Starozákonní Desatero má naší současné společnosti mnoho co říci. Jestliže chceme žít svobodně, musíme dodržovat pravidla, která nám svobodu pomáhají zachovat. Pokud tuto základní myšlenku nepochopíme a nepřijmeme, můžeme o svobodě pouze mluvit. Víc nedokážeme.
Lenka Kolaříková, 17. listopadu 2009
Čtení z druhé knihy Mojžíšovy (Ex 19,1-6a.20,1-17)
Třetího měsíce potom, co Izraelci vyšli z egyptské země, téhož dne, přišli na Sínajskou poušť. Vytáhli z Refídimu, přišli na Sínajskou poušť a utábořili se v poušti; Izrael se tam utábořil naproti hoře. Mojžíš vystoupil k Bohu. Hospodin k němu zavolal z hory: „Toto povíš domu Jákobovu a oznámíš synům Izraele: vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě. Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. (…)
Bůh vyhlásil všechna tato přikázání:
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.
Nebudeš mít jiného boha mimo mne.
Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.
Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.
Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.
Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
Nezabiješ.
Nesesmilníš.
Nepokradeš.
Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.
Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“
