Věčný souboj s časem

Když jsem byla malá, velmi těžce jsem prožívala veškerá setkání u prarodičů, kde čas hrál určitou roli. Příkladně vstát na autobus, na vlak, jít nakoupit hned jak otevřou obchod, atp.. Můj dědeček byl totiž přímo posedlý časem. Nejenom, že chtěl být všude včas, vlastně chtěl být všude daleko dřív, než bylo nutné.

V praxi to vypadalo následovně. Pokud mě bylo potřeba doprovodit ráno na 7.00 na autobus domů, děda už byl lehce po čtvrté hodině ranní připraven. Brzké vstávání mu nikdy nedělalo problém, dříve pracoval na dolech. Dal si snídani a začal čekat, až se probudím. Okolo páté už to většinou nevydržel a šel mě vzbudit. V momentě, kdy jsem snídala, již většinou seděl připraven, oblečen a obut s mojí cestovní taškou v ruce na stoličce na chodbě a hypnotizoval mě, abych zrychlila, protože jinak mi prostě ten autobus ujede. Dostat se na nádraží ovšem znamenalo maximálně 30 minut. Vidět asi tak hodinu před odjezdem autobusu, jak ještě zdaleka nejsem připravená, byla pro něj byla taková muka, že nakonec prohlásil: „Běžím napřed, počkám na tebe tam s taškou, doprovodí tě babička.“ A tak se i stalo. Když jsme obě v klidu došly cca 15 minut před odjezdem autobusu na zastávku, dědeček nás celý nervózní okřikl, kde proboha jsme, protože mi to málem ujelo. Tenkrát jsem to opravdu nechápala a přišlo mi to velmi otravné, protože tento přístup prostupoval každým dnem, spoustou situací.
Dnes musím bohužel konstatovat, že genetika je opravdu mocná čarodějka. Je mi 33 a postupem času se propracovávám do podobného rytmu. Nepamatuji se přesně, kdy a jak to začalo, ale projevuje se to čím dál častěji. Sama bych to asi označila jako neustálý vnitřní strach, že budu někde pozdě. V podstatě myšlenka, že bych  přišla někam pozdě, je pro mě neúnosná. Potřebuji být všude včas a nejlépe ještě o něco dříve. Zatím to nedosahuje stejných rozměrů, že bych na zastávce stála hodinu před odjezdem autobusu, na druhou stranu až budu v důchodu (pokud se toho dožiji), může být situace jiná. V podstatě chápu, že kdybych přišla pozdě na schůzku s kamarádkou, zase tak moc se neděje. Ale někde tam hluboko v hlavě je zakódováno, že toto se prostě nedělá. Je to neslušné, trapné a pokud by se tak stalo, v podstatě bych dala ostatním najevo, jak nedůležití pro mě jsou. S tímto přístupem je samozřejmě třeba počítat s nešťastnými okolnostmi typu zácpy a následné zpoždění spojů, případně nedoběhnutí autobusu a následný dvacetiminutový interval….Ovšem realita je taková, že ačkoliv s tím počítáte, málokdy se tak skutečně stane. Prakticky z toho potom vychází, že jsem všude dříve, protože zakalkuluji možné situace znamenající zdržení a většinou žádná z nich nenastane.
Tím se dostávám na druhou stranu mince. Pokud dorazím na schůzku s kamarádkou o 10 minut dříve a ona bude mít 10 minut zpoždění, pro mě to znamená již 20 minut čekání, které mě samozřejmě nebaví. Když pak konečně dorazí, kolikrát jsem už tak otrávená, že ani nemám chuť někam jít a povídat si s ní. Prostě jsem jí nestála za to, aby přišla na schůzku se mnou včas. Jak se jí to mohlo stát?? Nechápu! Zpoždění ostatních mi přijdou trapná a nepochopitelná. Když můžu přijít včas já, mohou i ostatní. Já se opravdu stydím, když na mě někdo musí čekat a automaticky bych stejný přístup očekávala od ostatních. Tady jsem ale hodně vedle. Nejlépe to poznáte, když budete pracovat ve španělské firmě. Mám takové štěstí a tedy vím, o čem mluvím. Přístup Španělů k časovým termínům je tak volný, že už ani volnější být nemůže. Takové 20-30 minutové zpoždění vůbec nepokládají za zpoždění, takže se ani neobtěžují vám napsat, že dorazí později, protože jdou v podstatě včas. Snažila jsem se si naprogramovat myšlenku, že když máme sraz v 18.00, měla bych tam přijít tak v 18.20 a  možná už moc dlouho nebudu čekat. Jenže pak mě zase napadne, co kdyby náhodou přišli výjimečně včas? To mi samozřejmě nedá spát a nakonec dorazím v 17.55 a vesele čekám přes půl hodiny.
Může se to zdát trochu jako prokletí. Má to i své světlé stránky. Kamarádka s podobnou „úchylkou“ mi nedávno vyprávěla, že si až na letišti při cestě do Ruska uvědomila, že nemá pas. Byla tam ovšem tak brzy, že se s přehledem stihla otočit doma a v klidu odletět. Každopádně věřím, že se u toho zapotila. Myšlenka že něco nestihnete nebo vám něco dokonce uletí je nervy drásající. A spousta lidí by prostě řeklo: „No a co? Tak by se našlo jiné řešení.“ Pravděpodobně ano, celé to působení toho vnitřního časového mechanismu se špatně vysvětluje, pokud to není váš případ. Tak nějak si nemůžu pomoci, ale žít se s tím dá.
Dědečku, dnes celkem chápu, co jsi tenkrát prožíval. Doufám, že tam nahoře už tě žádný čas netrápí.