Z jako začátečník - couvání do kopce

Vlastně je to banalita. Odlepit se od obrubníku, nahodit zpátečku, vycouvat a pak vytočit doprava. Jo a mimochodem taky nikoho nenabourat. Hodit jedničku a jede se na výlet. Zní to jako hračka. 

Mapuju prostor, kam budu couvat. Ve zpětných zrcátkách vidím jen samá auta. A mám pocit, že v každém vidím jiná auta. Jsou jich tam snad stovky! Přišel na mě záchvat paniky. Můj mozek dostal zkrat.  Kdyby se mě někdo v té chvíli zeptal, jak se jmenuju, patrně bych si musela tipnout.

Tak pomalu couvám. Nestihla jsem si ani promyslet, co bych byla ráda vykonala a tak jsem se držela instrukcí spolujezdce. „Jeď, můžeš,“ říká. A tak pomaloučku a opatrně přidávám plyn a jemně pouštím spojku. Nejsem přece už úplný amatér, kterému to chcípne hned po nastartování… Na rovině bychom se třeba dali do pohybu, ale do kopce to jaksi nešlo. „Plyn, plyn, plyn, přidej plyn, však jeď už!“ začínám mít obavy o manžela. Patrně za chvilku exploduje. Byl to totiž v pořadí asi pátý pokus o vycouvání. Manžel na mě za chviličku ječí „Ješišmarjá! Vždyť za tebou je auto, brzdi, STOP!“ Dupla jsem na brzdu. Nahodila jedničku a chtěla zaparkovat auto tam, kde bylo, bouchnout dveřmi a propadnout se pod povrch zemský.

Naše výměna názorů začala na hranici křižovatky na našem sídlišti. Já ječela po něm, on po mně. Kolem našeho auta procházel mladý zamilovaný pár právě ve chvíli, když jsem na manžela ječela, že nikam řídit nebudu a nechci a nebudu. A ať laskavě pochopí, že do kopce prostě neumím couvat. Že řízení auta nesnáším a děsně se bojím. Na tvářích těch dvou zamilovaných jsem viděla, jak jim škube koutky úst a dusí v sobě smích. Přes otevřené okno totiž slyšeli všechny mé pádné argumenty, proč rozlámat a spálit můj řidičák.

V autě pak zavládlo úplné ticho. Ticho po bitvě. Já proklínám v duchu den, kdy jsem udělala řidičák, a manžel trucuje. Myslel to sice se mnou dobře, ale dopadlo to katastrofálně. Náladu na palubě zlepšují jen naši pudlíci, kteří se už teď tváří, jaký máme skvělý výlet. Vyrážíme tedy.

Obvykle za volantem ve mně převládá jediná emoce – strach. Dnes to bylo jiné. Byla jsem opravdu naštvaná. A trucující manžel mi vůbec neradil a tudíž jsem musela všechno řešit sama. Cenná zkušenost. A nebyla to vůbec taková pohroma. Snad krom jedné zatáčky, kam jsem fakt nemusela vletět třicítkou, uznávám.

Moji Felicii hluboce obdivuju. Je tak chápavá a tolerantní!