nebojte, pokud můžete, vezměte sebou nějakou kamarádku, co už řídí "levou zadní" a jděte si to někam na nějaké klidné místo zkoušet. Svým tempem. Jezdím (ráda a živě) bez nehody dvacet let a auto jsem ťukla jen jednou, když jsem brzy po získání řidičáku nějak nemohla pomalu přejet dost vysoký betonový práh ve vratech a bývalý manžel na mně řval Plyn!Plyn!Plyn sakra!!  Tak jsem to pod tím tlakem přišlápla,vyskočila na ten beton a přibrala lehce sloupek vrat :) Takže vědoma si tohoto jsem později dělala zpočátku spolujezdkyni (a dodavatelku sebevědomí) mojí sestře - čerstvé řidičce, vyklepané z ježděním s manželem (tak dělej-přidej!, co to děláš-tam se ještě vejdeš! atd. - znáte,ne?) Co nejčastěji si vyjeďte sama, třeba o víkendu ráno, to je asi nejklidnější provoz a jeďte svým tempem, a pokud má někdo problém, tak ať předjíždí, no ne :).. Nedávno mi z vedlejší nečekaně vjelo přede mně auto tak, že jsem musela téměř zastavit a na zlomek vteřiny jsem za volantem spatřila napjatý, vynervovaný a tak nějak odevzdaný obličej mladé ženy a vedle ní vykřikujícího a gestikulujícího mladého muže.. bylo mi jí líto a podle jejího nešťastného výrazu bych se byla vsadila, že to bylo Jeď! Jeď! Jeď! To stihneš! .... 

Žádný řidič, který stabilně usedá za volant se strachem, by neměl mít řidičský průkaz, protože při řízení pod stresem je jen otázka času, kdy se vybourá a jestli zraní jen sebe, nebo i někoho jiného.

Lepší rozumný strach než nezdravé sebevědomí. A toho strachu (osobně bych to nazval spíše obavami) se nezbaví jinak, než vyježděním se.

jo jo......já raději nedodávám vůbec nic....vydržte.

 Mám to úplně přesně stejné! S jedním rozdílem: já už prošla tou fází naštvání, a teď jezdím s manželem ráda. On řve a kouše do palubní desky, podle situace, ale já si to vychutnávám. Dělám mu to za trest.  Chtěl, abych si udělala řidičák? Tak má, co chtěl...

To je velmi, velmi... ženský postoj k věci

Neshazujte se tak. Chce to jen praxi. Není to tak zlé. Když chceme, můžeme být stejně dobré, jako chlapi. 

Vzdát se toho teď je velká chyba, kterou byste časem mohla litovat. A věřte mi, vracet se pak, bude mnohem horší.

Můj taťka udělal jednu skvělou věc, posadil mě za volant traktora asi ve 14ti, možná dřív. Pak přišla jeho babeta a pinďour, a jeho trpělivé hodiny ve starém embéčku, kdy už jsem byla skoro "profík".  řízení miluju a jezdím fakt ráda. 

Nevzdávejte to. Jednou budete ráda. VydržatŤ

Mému chlapovi, který měl tendence taky ječet (jednalo se přece o jeho miláčka - ne mě, ale to auto) jsem vysvětlila, že nervozita za volantem nikomu neprospívá, tedy alespoň ne mne a zřejmě jsem to byla tak argumentačně dobrá, že to pochopil rychle. Zapomněl se pak už jenom jednou, když jsem ho vezla po nějaké jejich firemní akci navátého z hospody a to mě tak vyrýpal, že jsem zastavila s blikačkama uprostřed silnice a řekla, že já už si dojdu domů pěšky a nechala ho tam i s jeho slavným autem.  Vzhledem k tomu, že by nikdy opilý za volant nevlezl, mě doběhl, vyslechla jsem si potřebné odprošování a dovezla jsem ho teda až domů. Od té doby byl už navždy klid. Jo a couvání do kopce, ačkoliv už jsem toho najezdila dost, nemám ráda dodnes. Zvlášť když máte na každé straně třeba 50cm a svah 12%, pak je to lahůdka. 

perfektni!

Máte zlatého manžela, možná o tom občas ani nevíte. Ví, co je pro Vás nejlepší.

ja to vim  jen je tezko stravitelny obcas 

Pokud nejste Popelka, naučte se ovládat pravou nohou současně brzdu a plyn. Rozjezdy do kopce jsou pak daleko snažší.

No tak daleko jsem se jeste nedostala  Matne si to pamatuju z autoskoly, ale jizda v kolone smerem do kopce je zatim nad me sily 

Už se těším až moje milovaná žena také konečně dodělá řidičák, auto na ni již čeká. Myslím, že to u nás bude velice podobné

drzim ji palce, zacatky jsou tezke, clovek si i pobreci, ale pak se na to hezky vzpomina.