Psí věci (ne)potřebné

Rozloučit se svým psem je vždy hodně těžké. Je jedno, jestli jde do psího nebe nebo třeba za duhový most a je taky úplně jedno, jestli je to váš první nebo už pátý pes

V ruce vám zůstane jen prázdný obojek, v hlavě krásné vzpomínky a kdesi na duši obrovská díra. 

Nevím, kam po smrti šel můj, vlastně náš pes, bylo nám ouvej tak či tak. Od onoho dne viselo jedno vodítko na věšáku bez hnutí a jedna miska zůstávala pořád prázdná. Pár flaštiček s léky zas připomínalo, že ani psí důchod není procházka růžovým sadem. Všechno nám škodolibě připomínalo, že tu ještě nedávno byla. Když se jednoho dne pudlí kluci poprali o zapatrošený kousek její žvýkací kosti, řekla jsem DOST. Takhle to dál nepůjde. Vzpomínky navždy zůstanou, avšak věci musí pryč. Proč si taky zbytečně sypat sůl do rány?

A tak jsme vytřídili všechno, co teď už mělo nálepku „nepotřebné“. Sedm obojků? Pamatuju si snad ten červený a růžový… ale kde se jich vzalo sedm? K čemu mám čtyři vodítka a náhubků jak na trojhlavého draka? My pejskaři jsme občas trochu zvláštní, říkám si v duchu. Kupujeme vše, co se nám líbí, přitom těm psům je opravdu jedno, jestli barva obojku ladí s vodítkem a určitě ani nepřemýšlí nad tím, jestli mají dostatek hraček. Mnohem víc pro ně znamená společná procházka nebo čas na hru. S těmito myšlenkami se postupně malá hromádka věcí proměnila ve větší hromadu. Všechny věci jsme nacpali do dvou velkých tašek a věnovali psímu útulku.

Bylo to na podzim a zkracující se dny a ranní chladné mlhy připomínaly, že se blíží zima. Vzpomněla jsem si na ty naše nepotřebné věci, na pejsky v útulcích - pro ně je to obvykle kruté období. Do toho se mi někde pod hrudní kostí rozlil ten příjemný pocit, že jsme snad alespoň trochu pomohli. A v tu chvíli byl nápad na světě – uspořádejme podzimní sbírku věcí! Třeba někdo taky má doma prázdnou misku, obojek nebo pelíšek, který občas připomene nejsmutnější chvíle každého chovatele...

Připravit pár letáčků a určit termín sbírky nezabralo moc času. Sbírku jsme zrealizovali pod záštitou veterinární kliniky, kde pracuje můj manžel. Jsem moc vděčná jejímu majiteli za to, že nám to umožnil. Za týden se nasbíralo tolik věcí, že jsme čtyřikrát nacpali kufr našeho kombíku až po strop. To jsme teda ani ve snu nečekali! Zbývalo už jen všechno vybalit, roztřídit a odevzdat útulkům, s nimiž jsme se dopředu dohodli na odevzdání „několika drobností“.

Když jsem si tenkrát po několika hodinách práce konečně sedla na zadek, ptala jsem se sama sebe: „co jsi od toho všeho vlastně očekávala?“ Pocit úlevy nebo snad i radosti z něčeho nečekaně tak velkého? Když jsem se koukala na ty hromady věcí, které pomůžou spoustě psům, měla jsem někde hluboko uvnitř podivnou směs pocitů. Bylo mi, jako bych si vrazila dýku do duše a pak si do té rány nasypala sůl. Zbývalo snad už jen nalít na to koncentrovanou kyselinu sírovou a potom to pokapat benzínem a podpálit. Tohle teda pro mě asi nebyla ta správná cesta, jak se úspěšně emočně vyrovnat se vším, co se stalo.

Tenkrát jsem si však uvědomila, že člověk se občas prostě musí povznést sám nad sebe. Když se cítíme někde tam uvnitř špatně, tak to ještě neznamená, že celý svět je špatný. A tak i ten můj podivný pocit na duši byl najednou úplně zanedbatelný oproti tomu, co se tehdy podařilo. Mnohé věci, které pro nás už nemají žádnou hodnotu, anebo je už prostě nepotřebujeme, můžou mít pořád hodně velkou cenu pro ty, co nemají vůbec nic. Z této sbírky postupně stává tradice a já doufám, že i letos se nám podaří nacpat auto až po střechu. Několikrát. Držte nám palce!