Na druhý pohled

„Haló slečno, vy jste ale kočka,“ oslovil ji při návštěvě psího útulku drobeček s velkýma ušima a křivýma předníma nohama. „Drobečku, ale já nejsem kočka...

...já jsem předci člověk,“ sklonila se k mříži, ať líp vidí do těch nevinných očí psího miminka. „Ahaaaa. A copak tu děláte?“ zvědavě na ni kouklo to štěně. „Jsem teď moc smutná a hledám tu psího kamaráda, který je stejně smutný jako já, abychom si vzájemně dělali radost a hezčí život. Jak se říká u nás lidí – ve dvou se to lépe táhne, víš?“ To štěně snad rozumělo lidské řeči. Zatvářilo se jako ten nejsmutnější tvor na světě. Přestalo vrtět ocáskem, uši sklopilo dozadu a ty smutné oči… I když to byl vlastně hodně smutný okamžik, musela se pousmát. „To jsou teda ale krokodýlí slzy,“ něžně řekla štěněti. Teď se už netvářilo smutně, ale spíš zmateně. Lidi, kočky a krokodýli, to je trochu moc na tak malý rozum, uznejte sami.

Vstala a pokračovala v prohlídce útulku. Najednou za sebou zaslechla tenký hlásek: „Tak co, jdeme spolu domů?“ Ohlédla se. Štěně se ležérně opíralo o mříž, bradu sebevědomě zvednutou a uši ve střehu. „No já ještě nevím. Musím si to rozmyslet.“ Šla se ještě porozhlédnout po útulku. „Ale já bych byla fakt hodná, vy krokodýle…“ zaslechla ještě z dálky.

Procházela útulkem a hledala svého narychlo vysněného parťáka.  Představovala si, že to bude něco jako láska na první pohled. Přesně taková, jaká potkává láskou zklamané dívky v romantických filmech, jen s tím rozdílem, že namísto tmavovlasého krasavce na ni mrkne malý chundelatý psí nezbeda do pohody i nepohody. Že se na sebe podívají a on se proti ní rozběhne, vyskočí jí do náruče a od té chvíle z nich budou nejlepší přátelé. Potkala spoustu sympatických pejsků – štěňata i ty starší , psí nezbedy i hodné slečny… ale láska na první pohled se tenkrát nekonala, ani jí nikdo nevyskočil do náruče. A tak nezbývalo nic jiného, nežli se vrátit domů s prázdnou.

Jedny psí oči se však zaryly někam hluboko do paměti a vynořily se někdy nad ránem, aby jí vzaly spánek. Koukaly se na ni plny naděje a víry v lepší zítřek. Upřímně a čistě, jako nepopsaný list papíru, jež čeká, až vezmete do rukou pero a začnete psát vlastní příběh. Na zpáteční cestě do útulku si ve svých představách utkala jeho osnovu. Kapitola první – Nový začátek.

Ale moment… Ne, to ne! Místo, kde ještě včera sedělo to drzé štěně s předníma nohama do X a velkýma ušima, bylo prázdné. Osnova nového příběhu se rozplynula jako pára nad hrncem ve zlomku vteřiny. S JEJÍM štěnětem, s hlavní hrdinkou JEJÍHO příběhu si právě hrál malý chlapeček, jehož rodina se rozhodla, že si ho adoptuje. I když to nebyla láska na první pohled, i když jí ten drobeček nevyskočil nadšeně do náruče, i když se to štěně rozcházelo s představami o psím parťákovi snad ve všech směrech, bylo jí smutno. Někdy je lepší poslouchat své srdce nežli bláznivé představy, vyčítala si v duchu. „Tak už půjdeme konečně domů?“ ozval se za ní známý hlásek. Otočila se a to podivné štěně na ni vesele mrklo. „Jdeme domů,“ řekla a podrbala svoji novou psí kámošku za uchem a po tváři se jí skutálela slza dojetí.

Inu, nebyla to láska na první pohled, jak si ji vysnila. Nebyl to ani malý chundelatý psí nezbeda, který by jí vyskočil do náruče. Avšak v tu chvíli, kdy spolu ty dvě prošly branou útulku, vzniklo neuvěřitelné přátelství, které trvalo přesně 551 týdnů.