Ranní budíček aneb život pod psa

Měla jsem obrovskou ambici naučit svoji smečku jistému rituálu ranního vstávání. Cílem mého experimentu bylo, aby v pracovních dnech byli schopni vstávat brzy ráno a během víkendu aby na tuto schopnost, pokud možno, zapomněli.

Lenka Bartošová

Naše rána během pracovního týdne jsou poněkud monotónní. Ráno zazvoní budík a já jsem jediná, kdo na toto zvonění reaguje. Svižně vyskočím z postele rovnou do tepláků. Uvařím si kávu a jdu vzbudit smečku. Velmi neochotně jdou jeden za druhým a druhý za třetím, pomalu se protahujíc. Někdy jsem ráda, že neumí mluvit. Jejich nevraživý pohled vypovídá dost o mé krutosti a nemilosrdnosti. Vyrážíme na procházku. Srkám kávu a pobízím smečku k pohybu. Pudlové se rozhodnou běhat až ve chvíli, kdy musíme jít domů. Než připravím krmivo do misek a čerstvou vodu, smečka je zase naskládaná v pelechu a tvrdě spí. Odcházím do práce a závidím jim ten jejich psí život.

V pátek večer pravidelně odkládám všechny hračky, které vydávají jakýkoliv zvuk. Zaklapnu žaluzie. Uléhám do postele s pomyšlením, že ráno nemusím brzy vstávat a mám velkou radost.  

O víkendech se naše smečka budí někdy kolem páté hodiny ranní.  Pokusy o probuzení metodou otvíraní očních víček anebo „omylem jsem ti šlápnul na břicho“ jsem úspěšně zakázala.  Vždy se jim ale nějak podaří vzbudit mě. Když se konečně vzdám a otevřu oči, všichni vrtí ocáskem a vítají se se mnou, jako bych byla pryč několik týdnů. Znechuceně si sednu a líně se protahuji. Vrhám na svou smečku nevrlý pohled a lituji, že nerozumí jazyku lidí. Moji milí pejskové mají výbornou náladu, chopili se svých oblíbených hraček a jsou připraveni vyrazit na procházku.

Sedím v kuchyni, srkám kávu. Jeden pes mi sedí na klíně a občas si namočí uši v mé kávě. Druhý pes do mě šťouchá nosíkem, abych ho škrábala za uchem. Třetí mi neúnavně vyzouvá papuče i ponožky. Než dosnídám, všichni opět tvrdě spí. Je půl sedmé ráno. I když jsem unavená, dávno jsem těm potvůrkám odpustila ranní budíček.

Mám podezření, že v mém experimentu nastala jistá diskrepance. Snažila jsem se, aby pejskové pochopili, že pětkrát se vstává brzy ráno a dvakrát se dlouho spinká. Oni si to ale pravděpodobně vyložili tak, že jsou jen dva dny v týdnu, kdy spolu můžeme trávit hodně času, a tudíž ho nepromrháme spánkem. Víkendová rána jsou obvykle pod psa.

Závěrem nezbývá nic jiného nežli konstatovat, že můj kynologický experiment se poněkud nezdařil. A poučení zní: nikdy se netěšte na to, že se dokonale vyspíte. Pes to vycítí.