Syndrom mokrých nohou

„To se prostě nenaučím.“ Všude kolem mě se vrší štosy papírů. Vůbec se v tom nevyznám, mám to všechno pomíchané, nehledě na to, že tiskárna vesele produkuje další a další listy a do ohně chaosu přidává víc a víc oleje.

Státnice se blíží a místo horečnatých příprav na zkoušky píšu o tom, jak se nepřipravuji na zkoušky a všechno nechávám na poslední chvíli. Jak příznačné.

Proč většina lidí co znám (včetně mě samozřejmě), odsunuje všechno důležité na poslední chvíli? Kdo ví. Pravděpodobně se jedná o nějaký skrytý blok. Říkejme tomu "syndrom mokrých nohou".

Je to nepříjemné onemocnění, ale dá se s ním žít. Jen se musí člověk připravit na všechna úskalí a zvyknout si na dané postupy.

Syndrom se dělí na dvě fáze. Ta první zpravidla probíhá zhruba takto.

Aha, kolik mám na to času? Dvacet dní? Jo, tak to nemusím zas tak hrotit, tohle dodělám a půjdu někam ven, zejtra se do toho pustím na sto procent.

Devatenáct dní? Mně to dneska nebaví, jdu si číst.

Osmnáct dní? Hele, tohle album jsem si nikdy neposlechl celé.. Play.

Takhle nějak onen syndrom postupuje v prvním stádiu až do chvíle, kdy zjistím, že mi opravdu nezbývá moc času a pravděpodobně se to už nestihnu ani naučit, pokud nezkrátím svou spánkovou periodu na tři hodiny denně. Následuje opravdu nepříjemné prozření doprovázené panikou, úzkostí, sebeobviňováním a totálním nihilismem.

Sundávám si boty a získanou vodou  zalévám květiny.

Nastupuje druhá fáze, kdy mě úzkost donutí k takovému soustředění, až se tomu sám divím. A nepřestanu dokud to všechno nebudu mít za sebou. Tedy s přestávkami, samozřejmě.

Já prostě nechápu, proč se tohle děje. Jakoby jediná věc, která mě dokáže vyburcovat, byla moje vlastní panika, která mě ovšem v těch nejnevhodnějších chvílích i paralyzuje. Vybičuje mě k ohromující aktivitě a nasazení, aby mě vzápětí poslala ke dnu jednou rouhavou myšlenkou, že to nestihnu. A na pár hodin je vymalováno.

Zrovna jako teď. Do státnic mi zbývá necelých osmnáct dní a popravdě řečeno, zatím moje příprava není z nejpříkladnějších. Při troše štěstí přejdu do druhé fáze nejlépe v příštích dnech.

O to horší je zjištění, že za ty tři roky si toho ze studia moc nepamatuji. Co jsem dělal o přednáškách? Pokreslil nespočet skicáků, spal, nebo na internetu prohlížel stránky, které byly všechno ostatní, jen ne k tématu. Roztomilé. Má lehkovážnost si začíná vybírat svou krutou daň.

Jak naměstnat tři roky do tří týdnů? Evidentně těžko.

Tak Štěpáne, nedá se nic dělat, musíš se do toho obout. Jdu se učit. Heroicky vstávám a začínám pracovat na svých podkladech - Klasické období řeckého umění…

Střih.

Pasivně ležím na posteli, hlavu zabořenou do polštáře. Ale co. Osmnáct dní. To je ještě času.

Evidentně jsem stále v první fázi.