Konfrotace dvou odlišných kultur je jednoznačně ku
prospěchu věci, podporuje rozmanitost genofondu, obohacuje obě strany novými
zkušenostmi a poznatky. Ale co když ani jedna strana pořádně neumí jazyk, kterým
se dorozumívají?
Nejdřív Vás zasvětím do situace. Má drahá maminka si domů jednoho dne přivedla Nigerijce, mimochodem o dvacet let mladšího, než je ona sama. Sympatický chlapík, ale neuměl slovo česky. Na druhou stranu ona znala pouze elementární základy angličtiny.
Maminka se díky vzájemné komunikaci trochu zlepšovala a začala o něco lépe chápat gramatiku anglického jazyka. A když neví pořebné slovíčko, řekne ho česky. Na druhou stanu její nynější muž, co se učení češtiny týče, neprojevil ani ždibet entuziasmu.
Argumentoval tím, že angličtina je celosvětový jazyk a doruzumí se s ním všude. Je tedy zbytečné zahazovat se s češtinou. Maminka to zpočátku akceptovala. Když nechce, tak nechce.
Neuplynul ani rok a maminka se svým novým mužem stáli na radnici a za zvuků Lennonovy Imagine sebejistým krokem kráčeli k oltáři. Takže už byli oficiálně svoji. To byl pokrok.
Bohužel, z hlediska cizích jazyků se toho moc nezměnilo na obou stranách.
Mnohdy to ústí v roztomilé situace, kdy na sebe oba mluví, jejich výrazy jsou čím dál zmatenější a najednou už ani neví, o čem se v první chvíli bavili. Někdy to ovšem vyústilo v neuvěřitelné hádky kvůli triviální záměně jednoho slovíčka, ke kterým jsem byl, když došlo na nejhorší, zpočátku přibírán jako konzultant a překladatel. Teď už si naštěstí při hádkách vystačí víceméně sami.
Nedávno jsem projevil dobrou vůli a zakoupil jakýsi prapodivný kruh z tvrdého papíru, kterým se dalo libovolně otáčet a současně přitom ukazoval jednotlivá slovesa v českém a anglickém významu ve všech časech. Chtěl jsem se pozitivně podílet na jejím (jejich) lingvistickém vzdělávání. S tímhle to půjde určitě samo.
Dosáhl jsem strhujícího úspěchu. Maminka zajásala a políbila mě na tvář. Bleskově ovšem stačila dodat, že neví, kam si založila brýle a takhle malá písmenka nepřečte.
A jsme tam, kde jsme byli. Zázračný papírový kruh zůstal ležet na poličce a od té doby jej nikdo nevzal do ruky. Chvíli jsem přemýšlel, jak oba donutit brát výuku cizího jazyka svědomitěji. Ale situace se velice brzo vyřešila sama.
Vyrovnali se s tím po svém a mně se tak naskytl pohled evokující zážitky z první třídy ZŠ. Nutno podotknout, že tentokrát je to pro mě mnohem větší zábava.
Posledních několik dní si každý večer sedají v obýváku ke stolu s mým (bývalým) slabikářem na improvizovaných hodinách českého jazyka. Maminka svého manžela rázným hlasem učí písmenka české abecedy, výslovnost jednotlivých slabik, slov, jednoduchých větiček a názvů číslic. Docela jim to jde, ale musím uznat, že čas od času je mi jejího "žáčka" trochu líto.
Probíhá to zhruba takhle.
„Here. Read this. Numbers.“
„Jedna, dva, trši, štyrši, šest..“
„What? Are you blázen? Again.“
Když nechce, tak musí.
