Proč nemám rád dotykové telefony

Můj známý prohlásil, že dotykovky jsou skvělé na všechno, kromě telefonování. Na dnešní dobu odvážné tvrzení. A co vy, souhlasíte s ním?

Dříve stačilo zatočit kličkou, ozvala se spojovatelka, prohodilo se s ní pár slov /pokud měla příjemný hlas, byla tu možnost pozvat ji na rande,/ ona přehodila dva kolíčky do správných dírek, na druhé straně to zazvonilo, a mohlo se vykecávat.

Na vojně se telefonem s kličkou dali lovit pstruzi. Stačilo na chvíli odpojit dráty, strčit je do potoka a zatočit.

Mimo to existovaly samozřejmě telefony s otočnou číselnicí, které nejspíš pamatujete. Postupně se začaly objevovat tlačítkové, a u těch i nadlouho zůstalo.

Vždycky šlo zkrátka o to, vybrat tu správnou osobu, se kterou jsme chtěli mluvit. Nebudu popisovat situace, kdy se spojilo číslo úplně jiné, a byl z toho trapas - nebo taky svatba. Takové situace se dnes už téměř nestávají - říkám téměř, protože jednomu z našich operátorů se to nedávno stalo. Vytočili jste číslo, a na druhé straně se už vesele bavili úplně cizí lidé. Není tomu tak dlouho, co měly problém i telefony se šmírsystémem Android: Poslali jste někomu sms, a ona došla někomu úplně jinému. Prostě jen tak, z rozmaru tolik oblíbeného systému. Mnohá manželka se možná divila, když jí její chlap po dvaceti letech manželství poslal sms: "Kočičko, včera jsi byla úžasná!" Manželka marně přemítala, co tak úžasného včera zažili, když spolu už rok nic neměli.
Chyba v Androidu byla odstraněna, ale nikde není řečeno, že nějaký škodolibý programátor stvoří vir, který bude dělat to samé. Třeba jeden z těch, které manželka na základě výše uvedeného trapasu vykopla.

Ale zpátky k tématu. Mobil jsem si pořídil někdy v roce 1997. Tenkrát se telefonem dalo i zabít. Sice už nevypadaly jako kanystr, ale pořád to byl solidní kousek materiálu. Váha telefonů se zmenšovala, a stále zůstávala víceméně stejná tlačítková klávesnice. Nastoupil fenomén sms, a civilizace se je brzy naučila psát téměř poslepu.
Sem tam se objevila vlaštovka v podobě dotykového telefonu. Třeba taková Motorola Accompli. Samozřejmě jsem ji vyzkoušel. Daly se na tom kreslit obrázky, což byla kromě nezvykle velkého displeje asi jediná přednost.    

Dotykové telefony se začaly objevovat stále častěji, ale klasická klávesnice byla pořád v převaze. Samozřejmě jsem pár dotykovek taky vyzkoušel. Pohrál jsem si, a pokorně se zase vrátil ke klasice.

Máme rok 2012, a najednou jsem zjistil, že pokud chci za poctivě vydělané peníze klasickou klávesnici, musím objet celý Hradec, a přesto není úspěch zaručen. Jen pár jednoduchých přístrojků, které fotí mnohem hůř, než kdysi moje Nokia 7650 /pro neznalé první mobil s fotoaparátem./

Zkusil jsem Iphone. Všechno parádně funkční, jen trochu velké, neskladné. A bohužel i křehké. Hmm...

Kvůli rozměrům jsem zkusil dotykovku s Androidem. Moc pěkné, ikonky ještě barevnější, ale to ovládání... Jako bývalý učitel na technice nechápu, jak ten systém může běžný uživatel chválit. Lze nastavit kdeco, a těch možností je tolik, že se chudák uživatel v menu doslova ztrácí. Ještě že se dá domečkem vrátit na začátek. Namítnete, že takový problém nemáte. Ano, ale provádíte s tím něco jiného kromě telefonování a focení? Vadilo mi, že před instalací téměř každé aplikace jsem musel odkliknout že souhlasím se zasíláním reklamy, případně s tím, aby mě telefon šmíroval. Většinou obojí. Navíc nešel telefon jednoduchým způsobem ochránit heslem. Zkrátka svoboda pro zloděje.

Ale abych jen nekritizoval. Daly se s tím dělat docela slušné fotky a celkem slušně i prohlížet, dala se na tom poslouchat muzika, číst knížky. Jen to telefonování... Vytočit číslo znamená spustit aplikaci telefon, a zkusit se strefit na namalovaná tlačítka. A co teprve hledání v telefonním seznamu. Stačí pouhých několik doteků a objeví se jména. Ještě se trefit na to správné. Inu, proč to dělat jednoduše, když to jde složitě.

Dotykový telefon sice pěkně vypadá, ale na telefonování opravdu příliš není. Vím, že se ho budete zastávat, ale... Co třeba v autě. Otevřít telefonní seznam, najít jméno, trefit se na zelené sluchátko... Nebo napsat krátkou sms. Já vím, nemá se to, ale lidé to stejně dělají a dělat budou. Obsluhovat dotykový telefon za jízdy je skoro jistá smrt. S tlačítkovým se to dá při troše šikovnosti poslepu.
Pro rejpaly: v autě mám zabudované docela chytré handsfree. Ale sms se na tom stejně psát nedají.

Nebo když vám telefon nedejbože spadne a praskne displej. Pan Murphy by řekl, že se to stoprocentně stane mimo civilizaci. Tlačítkový funguje většinou vesele dál - a nějakých pár čísel si určitě pamatujete. Minimálně stodvanáctku. S dotykáčem jste jednoduše nahraní.

Anebo přepínání písniček, v noci, v posteli. Pod peřinou, aby drahá polovička neprotestovala. Můžete si displej třeba upatlat, ale věřte, že se netrefíte.

Dotykový telefon je pěkná hračka, ale pro mě není. Prakticky neustále jsem měl pocit, že se mu musím přizpůsobovat, místo toho, aby se přizpůsoboval on mě. Připadal jsem si jako šimpanz /mimochodem víte, že jeho DNA je z 98,4% shodná s lidskou?/ který se musí naučit používat něco, co už dávnou používat uměl.

Jako bych slyšel ředitele marketingu: "My to těm lidem nacpeme, my je to naučíme chtít. A s těmi odolnějšími si poradíme: Buď budete telefonovat s dotykáčem, nebo s ničím!"  

Další texty najdete na mém webu www.gins.cz