Takhle my si žijeme

Kamarád Olda byl dítkem štěstěny. Vyrůstal v bohaté rodině Heřmanových. Jeho otec jako ředitel významného muzea kradl obrazy starých mistrů a nahrazoval je dokonalými kopiemi vesnického malíře Šrámka. Matka je prodávala. Občas mu „zapomněli“ zaplatit. Možná je naprášil on. Nebo spíš určitě. Neměli by o podceňovat. Žil s o čtyřicet let mladší „modelkou“ a ta něco stála.

Navenek Heřmanovic rodinka působili skromně. Tvářili se tak, i když je policajti odváděli v poutech s malým Oldou v náručí. Bydleli ve staré vilce s pečlivě rekonstruovanými freskami a nemožnou sírově žlutou fasádou. Olda byl dítko trochu rozmazlené, ale ne nějak moc. Na to otec dbal.

Na policii si dlouho nepobyli, protože se s každým znali. Odešli s výstrahou, že napříště už by mohli sedět. Ne proto, že kradou, ale protože se u toho nechali chytit. Od té doby s tím přestali. Milenka vesnického malíře se stala milenkou pana Heřmana. Ani Olda nepřišel zkrátka. Kdyby to věděl otec, asi by ho zabil. Hlavní je, že to nevěděla máma. Měla dost odžito a bylo to na ní znát. Byla ráda, že má doma večer klid.

Olda se rozhodl, že bude podnikat. Rodiče ho rádi finančně podpořili. Však měli na půdě ulito ještě pár skvostných uměleckých kousků, jejichž kopie na stěnách muzea nikoho nenapadlo zkoumat. Olda začal obchodovat s barvami, co se s nima můžou natírat rezavý střechy, a barva na nich vydrží. Nestíhal, proto přibral do party kamaráda Láďu, co se rád chlubil, jak provádí s holkama nepěkný věci. Na Oldův dotaz, zda se jim to líbí, odpověděl, že na tom přeci nezáleží. Oba se tomu zasmáli. Olda si našel v sousedním městě milenku, svobodnou maminku s malou holčičkou. Při každé návštěvě před ním musela polykat antikoncepci, protože Olda jí nevěřil, a taky se nechtěl vázat. 

Byly to krásné dva roky, než se věčná barva začala loupat z rezavých střech. Nejvyšší čas změnit obor. Oba kluci se vrhli do stavebnictví. Navzdory stoupajícím cenám materiálů se jim dařilo dobře. Nakupovali nová auta. Nejen náklaďáky, bagříky a dodávky, ale v rámci optimalizace příjmů i nějaká ta Porsche a terénní Mercedesy. Olda si našel holku, se kterou si dovedl představit děti. Jsmenovala se Ivana, a ve skutečnosti si našla ona jeho, což si uvědomil ve chvíli, kdy se jim narodilo dítě, a ona mu oznámila, že se chce rozvést. Když se ptal na důvod, odpověděla mu lakonicky, že už ji nebaví hra na poslušnou paničku, a že chce konečně zase žít.

Po rozvodu, při kterém vysoudila do výhradního vlastnictví jejich společný nový dům s výhledem na město, si k sobě nastěhovala Láďu, kterého ještě jako vdaná nazývala chlípníkem a starým prasákem. Olda se tenkrát neptal proč. Možná měl.

Olda se cítil ani ne tak oškubán, jako ponížen. Přemýšlel, co dělal v životě špatně, že mu osud uchystal takovou zradu. Nepovažoval se za špatného člověka. Ani jím tak docela nebyl. Po tátovi zdědil cit pro umění, ale nikdy ho nenapadlo, že by se o něj zajímal. Nastěhoval se zpátky k rodičům, kde měl pro sebe stále celé první patro se samostatným vchodem. Prodal svůj podíl ve firmě, zamknul se doma a uzavřel se do sebe. Nad sklenkou drahé whisky přemýšlel, co udělal blbě.Ivanu si vybral z mnoha uchazeček, které mu nadbíhaly. Byla manželkou jednoho zákazníka, který chtěl od nich postavit dům na klíč, ale neustále neměl čas, a tak svěřil veškeré zařizování jí. Trávili s Oldou nad plány hodně času. Nechápal, jak si mohla vzít tak starého chlapa. Pak přešli od sezení pozvolna do ležení. Říkal si, že by to mohla být holka, se kterou by chtěl zestárnout. Vždyť si tak báječně rozumějí.

Teď, když měl konečně čas se zastavit, si uvědomil, že to porozumění spočívalo především v tom, že k němu obdivně vzhlížela a za každou prkotinu ho chválila. Bylo to někdy až otravné, ale tak strašně příjemné, tak návykové. O ruku ji požádal na Maledivách, pod rákosovým slunečníkem. Poklekl před ní do žhavého písku, spálil si tenkrát koleno, a Láďa se tomu smál, a přiopile držel za zadek jednu z mnoha příležitostných přítelkyň, kterou Olda už radši neoslovoval jménem, aby se náhodou nespletl.

Po měsíci i ta drahá whiska zhořkla. Bylo načase vypadnout. Nedřív ho napadla exotická dovolená, třeba na Kubě. Vzápětí se uviděl, jak klečí v písku pod slunečníkem, a udělalo se mu zle. Hodil na sebe staré rifle, umazané od hlíny, ve kterých pomáhal mámě příležitostně na zahradě. Nasedl do Porsche a vyrazil na nedaleký hrad. Najednou mu bylo jedno, že auto za tři mega naříká na prašné cestě, když škrtá nárazníkem o kameny.

„Pěkný auto,“ poznamenala sympatická čtyřicítka, když zaparkoval. „Není škoda ho trápit po takový cestě?“

Měla na sobě upnuté bílé tílko, kraťasy, a kolem pasu ležérně uvázanou maskáčovou bundu. Pod rezavohnědým přelivem se na něj dívala živýma modrýma očima. V první chvíli chtěl něco odpovědět, ale zaujal ho bledý neopálený proužek na prsteníčku. Všimla si toho, ale neříkala nic. Ve skutečnosti na ni udělal dojem ne autem, ale tím, jak k němu přistupoval - což mu řekla později, když spolu seděli v nedaleké letní restauraci a dlouhou lžičkou ukrajovali neskutečně tuhou šlehačku zmrzlinového poháru. On si dal vanilkový, ona jahodový, a bezostyšně si navzájem ochutnávali, jako by se znali roky.

Olda si uvědomoval, že ztrácí ostražitost, ale zároveň se tomu nechtěl bránit. Byla jako uragán, ale neválcovala ho. Uplynulo pár let. Uragán se změnil ve svěží vítr, a neustával. Jsou spolu a je to fajn. Rozjeli spolu znovu podnikání. Dokonce před ní na první dovolené, kterou si zaplatili napůl, poklekl v písku, a ona mu řekla, ať neklečí, a pak si klekla k němu, dala mu pusu a objala ho. A oba si pak hladili spálený kolena. Na lehátku pod palmou, když odpočívali, se jí zeptal, co to čte, a ona odpověděla, že Bukowského. Jemně jí vzal knížku z rukou, náhodně otevřel, a četl:

„Hledáme někoho, s kým zestárneme, zatímco bysme si měli najít toho, s kým zůstaneme dítětem.“