Církevní restituce aneb pohádka o Smolíčkovi

Naši předci patřili mezi dobře situované měšťany. Žili v poklidu a harmonii s ostatními obyvateli městečka. Na faru byl dosazen nový farář. Jeho kázání byla ostrá, diskusi nepřipouštěl. Po čase se i v naší rodině objevilo první obvinění z čarodějnictví. Naše dávná prateta byla upálena za městem v roce 1583.

Majetek byl naší rodině zabaven ze dne na den. Existuje o tom i zápis. Bude nám ho někdo vracet? Kde máme vyplnit žádost, prosím? "Buďte rádi, že jste vyvázli se zdravou kůží," bylo jim církví řečeno místo poděkování. Ďábel je totiž všude! A jen církev svatá má moc ho zničit, aby ochránila prostý lid. Až na věky. Amen.

Dnes máme jednadvacáté století. Církev už nevládne soudy a ohněm, ale penězi. Byznys, který si dokázala vybudovat z původní krásné a ušlechtilé myšlenky, je dokonalý. Bohatě zdobené kostely od Sicílie po Island, ale i vatikánské baziliky s nevyčíslitelnou hodnotou, nepatří věřícím, jak s oblibou říkají, ale organizaci, která nám zištně usmažila pratetu zaživa.

Nebudeme se přít, jakým způsobem přišla katolická církev k majetku, a nakolik „dobrovolné“ byly všechny ty dary. Jen je nám trochu líto lidí, kteří to, jako její členové, myslí dobře, a svoji práci berou jako poslání, z lásky k bližnímu, i k prapůvodní myšlence, které říkají Kristovo učení. Nyní jsou házeni do jednoho pytle s těmi, které vídáme v televizi, a kteří jednou vejdou do učebnic dietologie jako krásný příklad obžerství, a dost možná i do análů psychologie –  umí si to krásně obhájit.

„Vláda“ nás nutí šetřit, zvyšuje daně, a diví se, že penízky nepřibývají. Je to jako s vodou, když nám ji po „revoluci“ zdražili. Lidé začali šetřit, tak ji zdražili znovu. Nebo že by to bylo tím, že vodovody a kanalizace prodali za babku cizákům?

I z toho mála informací, které pronikají na veřejnost je zřejmé, že církevní restituce jdou přes Benešovy dekrety, které určitě nebyly zcela spravedlivé. Ale byly nutné – jako tlustá čára za jednou kapitolou dějin. Prezident Beneš však nemohl tušit, že nám jednou budou vládnout Češi, kteří otočí, a nechají ten životně důležitý dokument sežrat krysám.

Copak nikoho nenapadlo, že sudetští Němci čekají v tichosti na schválení církevních restitucí, aby pak vystoupili, a s plnou parádou se domohli svých zabavených majetků. Kam budou odsunuti Češi z pohraničí, až se tam sudetští Němci vrátí? Nebo je to součástí plánu, který se nám neříká? A vláda? Jako bychom to už slyšeli: "Milí občané, nedá se nic dělat."

Církev nakonec neměla tak špatné prostředky, kterými by se daly ospravedlnit některé skutky.

Jak je možné, že poslanec, který nás zastupuje, prosazuje svoje zájmy, které jsou zcela v rozporu s těmi, kteří ho zvolili? Jeho draze zařízená kancelář v našem městě je věčně prázdná, protože pan poslanec je „v práci.“ Pan poslanec není ani na zveřejněném telefonu. A když ho náhodou odchytíme, spěchá jako plachá zvěř a nastupuje do drahého automobilu, který mu také platíme. Nejsme těmi blbci náhodou my? Když už jsme mu dali u voleb tu možnost, ať si užívá svých pár minut slávy. Ale prosím, ať aspoň neškodí.

Jsme Češi a jsme na to hrdí. Nejsme odborníci na právo, máme jen zdravý selský rozum.
Ale jak a kde máme být šťastní, když nám někdo rozkáže darovat vlastní půdu pod nohama?!