Vzpomínky na vejšku

Včera jsem jela do Prahy za bývalými spolužačkami a za kulturním zážitkem. Jak jsme tak šly večerní Prahou, ocitly jsme se v té části Prahy, kde jsem coby studentka léta žila, a jakoby se mi vrátily...

...všechny ty roky staré vzpomínky a nemohu popřít, že na mne nedýchla trocha nostalgie

Na vysoké jsem začala studovat v roce 1999, tedy v době, kdy éra internetu a mobilů v Čechách byla na samém počátku a mít mobil byl pro mne vrcholem luxusu a snobství. Já jsem ho samozřejmě nevlastnila a řeknu vám, mělo to taky co do sebe...

Na kolej jsem nárok jako Boleslavák neměla, takže jsme si čtyři holky pronajaly na dva roky byt 1+1 na sídlišti Novodvorská. Na čtyřiceti metrech čtverečních jsme prožívaly naše první studentské starosti i radosti. V Jedné místnosti jsme spaly a ve druhé žily.

Ve třeťáku a ve čtvrťáku jsem si sehnala načerno kolej na Jarově místo jedné holky, které jsem ke kolejnému připlácela ještě pětikilo měsíčně za to, že mi místo postoupila. A to ta slečna byla ještě z laciného kraje, jiní vydřiduši za to inkasovali litr.

V páťáku a v šesťáku jsem pak byla na koleji ofiko a to díky mému bývalému příteli, který měl kamarády psychiatry a ti mi fiktivně indikovali psychické problémy ze stresu a tak jsem to uhrála na zdravotní důvody.

Pokud by vám bylo divné, že jsem chodila do šesťáku, tak kromě objektivního důvodu, že jsem si odskočila za evropské peníze studovat do zahraničí a tudíž mi pak tady chyběly nějaké zkoušky, rok studia navíc byl tehdy zdarma, tak proč toho nevyužít, když studentský život je tak bezva;)

I když tedy, jak a co. Třeba takové stravování během těch šesti let bylo docela tristní. Jednak mi přišlo, že v menze na Jižáku, kde mají prváci většinu přednášek, vařili strašné blivajzy a taky mi bylo líto utrácet peníze za jídlo, takže čínská nudlová polévka z pytlíku to jistila. Ovšem po roce každodenního konzumu se i kaviár přejí.  Ve druháku jsem tedy přesedala na špagety s kečupem. Když jsem si chtěla přilepšit a byly peníze navíc, tak jsem si k tomu koupila kousek eidamu.

Třeťák byl ve znamení rizota, dá-li se tak uvařená rýže smíchaná s hráškem, pojmenovat. Občas jsem potřebovala změnu, tak jsem si koupila instantní bramborovou kaši a dvě nožičky párku.

Spásné byly víkendy doma, kdy jsem doháněla deficit, a tudíž jsem se cpala masem a jako přílohu jsem si dala taky maso.

Ve čtvrťáku mi konečně došlo, že to v té menze není tak zlé a že jedno teplé vydatné jídlo denně je docela dobrý základ. Kromě toho jsme dostávali stravenky, za které jsme si mohli vyzvednout s doplatkem 15,- obloženou bagetu, takže večeře byla jasná.

Oni tedy studenti večeří hlavně pivo. A právě proto se nesmí příliš utrácet za nějaké blbosti, aby na něj zbyly peníze, protože co jiného dělat večer, než jít se spolubydlícími a kamarády do klubu.

Jestliže považujete studentský život za synonymum zábavy a nikdy nekončící pařby, tak nejste daleko od pravdy. Náš semestr měl 13 týdnů a následně ca 4 týdny zkouškového, tudíž 13 týdnů zábavy a pak 4 týdny stresu.  A když si se zkouškami pospíšíte, tak ze čtyř týdnů mohou být třeba jen dva a pak měsíc zimních prázdnin nebo více jak tři měsíce letních.

O prázdninách jsem mimo jiné jezdívala, stejně tak jako spousta dalších, na sportovní kursy pořádané katedrou tělesné výchovy a sportu, což byly vskutku nezapomenutelné zážitky. Dodnes nechápu, jak jsem mohla zvládnout celý týden přes den intenzivně sportovat a po nocích stejně intenzívně pařit. Pokud jsme spali tři hodiny denně, tak to bylo moc. Jako by to snad byla tak trochu zkouška na období, kdy má člověk malé děti a taky se nevyspí. Jenže s tím rozdílem, že tady jsme ještě měli každý den v sobě několik piv a panáků.

A protože studentský život taky něco stojí a protože jsem z poměrů, kdy bych si nedovolila spoléhat se se svými nároky na mámu samoživitelku, musela jsem se docela otáčet. Naštěstí jsem studovala školu, kde jsem si dělala svůj vlastní rozvrh a to mi umožňovalo, mít tolik volna, abych stihla vedle školy i pracovat. Takže jsem v průběhu celého studia pravidelně 1-2 dny pracovala v jedné a té samé firmě, kde jsem vykonávala víceméně kvalifikovanou práci a za těch šest let jsem tam přešla od asistentky, na personalistiku až na oddělení interního auditu, kde jsem mimo jiné zpracovávala svou diplomku.

Kromě toho jsem i v rámci možností chodila na jednorázové brigády, které jsem sehnala přes studentskou agenturu, kde jsem si udělala kámoše a později přítele. Vždy mi hledal takové ty VIP brigády, abych se moc nepředřela a za které se dobře platilo. Já jsem ale paradoxně chodila nejraději do jedné fabriky vyrábějící kosmetiku, kde jsem si na páse docela psychicky odpočinula. Ne že bych to chtěla dělat každý den, ale jednou za čas to byl docela příjemný výplach mozku. Každopádně jsem po zkušenostech z tamního  provozu, přestala danou kosmetiku vůbec kupovat a používat.

Díky tomu, že jsem pracovala, mohla jsem poplatit nutné výdaje a ještě mi zbývalo na zábavu. Přesto to bylo období, kdy člověk musel opravdu hodně počítat a šetřit, kde se dalo. Někteří spolužáci třeba celé studium jezdili načerno. Takový machr jsem nebyla a tak jsem poctivě kupovala lítačku na MHD. Takže jsme s kamarádkou šetřily třeba tak, že jsme na víkendy domů jezdily z Čerňáku autostopem. Byla to zábava a adrenalin. Nikdy jsme dlouho nečekaly a ne jednou končila cesta v nějaké kavárně.

Na studentském životě se mi nejvíc líbil takový ten komunitní styl života, kdy všechno chtě nechtě musíte sdílet s ostatními.

Třeba, když jsem jeden rok bydlela na staré jarovské koleji a v jednom pětadvacetimetrovém pokoji nás bylo ofiko pět děvčat, neofiko permanentně plus tři chlapi navíc. Nebylo nic neobvyklého, že když jsem se vrátila nad ránem na pokoj, našla jsem ve své posteli někoho úplně cizího, který se moc divil, že ho ve tři ráno vyhazuji z postele. Zážitky ze společných záchodů a sprch na chodbě snad netřeba ani popisovat.

Moc mě bavily takové situace, kdy jsme si se spolubydlícími na stole rozprostřely učivo, jakože dnešní večer se fakt budeme poctivě učit. Když pak v rádiu zazněla nějaká naše oblíbená písnička, naše odhodlání bylo to tam a během pár minut jsme se těsnaly u zrcadel a bylo jasné, co s načatým večerem.

Doba kdy jsme byly ochotné jet z Krče pařit na Jižák do klubu a nad ránem zase nočním busem zpět. Vzdušnou čarou jsou ta místa od sebe vzdálená sice kousek, ale v noci se z toho vyklubala cesta trvající víc jak hodinu. Jednou nás na zastávce autobusu oslovila policejní hlídka, ze které se nakonec stali naši taxikáři a každý týden nám zajišťovali bezplatný noční odvoz.

No co vám budu povídat, zkrátka i kdyby mi to studium na vysoké dalo jen tyto zážitky, stálo by to za to. Byly to krásné roky, ale když se mě nedávno zeptal jeden můj kamarád, zda bych to chtěla vrátit, na svou odpověď jsem nepotřebovala ani sekundu přemýšlet a odpověď byla jasná – NE!

Tak jak intenzívně jsem si užila studentský život plný nekončící zábavy, plný romantických lásek a zklamání, stejně tak intenzívně si teď užívám rodinný život a když jsem si tehdy myslela, že zažívám to nejhezčí, přesně totéž si myslím i teď a tak to asi má být, ale není špatné si občas trochu zavzpomínat.