Uf, už je po dovolené!

Už dva roky jsme nebyli u moře a já začala pociťovat velký deficit toho mořského vzduchu a přímořské atmosféry. Léto si rádi užíváme v Čechách, ale jak začne září a sluníčka ubývá, láká nás to na jih. Kromě toho bychom rádi využili, že děti do dvou let neplatí za letenku a tudíž bychom ušetřili. Manžel ale z pracovních důvodů letos nemohl, tak mi nabídl, ať vezmu s sebou svou mamku a i s dětmi si najdeme nějaký zájezd.

Vždy jsme byli odpůrci dovolených all inclusive, ale od té doby, co máme děti, jsme museli uznat, že taková dovolená je šitá přímo pro nás – nemusíme vařit, či řešit, kde se nasnídat, naobědvat a navečeřet. Navíc cíleně vyhledávám hotely, které se tváří být nakloněné rodinám a dětem – které mají animační klub, brouzdaliště, případně i hřiště.

Oslovila jsem mamku a ta nadšeně souhlasila. „Neví, do čeho jde!“, říkala jsem si v duchu a nakonec mi to nedalo a raději jsem ji na možná úskalí a rizika dovolené s dětmi upozornila. Chvíli se zarazila a nakonec řekla, že by přesto chtěla jet.

Narychlo jsem tedy bukla hotel na Krétě v letovisku Bali, který měl dobré reference. Zarezervovala jsem ho asi pět dní před odletem. První šok nastal, když mi cestovka na maila poslala čas odletu - v ca 5.00 ranního času! Což znamená být na letiště ve 3.00 a z našich končin vyjíždět v ca 1.00. Aby toho nebylo málo, tak byl tou dobou manžel na služební cestě a nás tudíž neměl kdo odvézt na letiště. Nakonec jsem si zaplatila parkování u letiště a zvládli jsme to zdárně. Stejně tak i téměř tříhodinový let. Bála jsem se, jak bude reagovat Davídek, odmítá od narození dudlíka a tudíž je jeho jediným uklidňovacím prostředkem moje prso. Naštěstí to zabralo a navíc díky probdělé noci, většinu letu prospal. Po příletu nás čekala ještě více jak hodinová cesta autobusem do letoviska a našeho hotelu. Pokoje pro nás ještě nebyly připravené, prý až tak kolem druhé. Nechtěli jsme si tím nechat zkazit náladu a tak jsme z kufru vytáhli plavky a vydali se k bazénu.

Ačkoli bylo již září, bylo tam ještě dost rodinek s dětmi ať již věkově k Tadeáškovi (čtyři roky) nebo k Davídkovi (rok a půl). Fungoval stále animační klub, takže Tadeášek měl o zábavu postaráno. Každý druhý den byl dopolední program pro děti, kde si malovaly, nebo něco vyráběly, hrály šipky, karetní a jiné hry. A obden pak měly večer dětskou diskotéku. Tadeášek z toho byl nadšený a moc si to užíval. Nebylo tedy třeba se mu příliš věnovat. Ale jak po pár dnech prohlásila moje mamka: „S Tadeáškem není žádná starost, ale na tohoto (míněno Davídka) by bylo za potřebí tří!“ My byly jen dvě.

Největší kámen úrazu bylo stolování. Davídek se nenarodil pro jídlo, ale aby objevoval svět. Doma ho tudíž nenutíme sedět způsobně u stolu a jíst dokud není talíř prázdný. Pochopila jsem, že nemá cenu ho takto mučit, zkrátka si naloží plnou pusu jídla a lítá po bytě a stále „pracuje“. Jenže doma nejsou další stovky lidí, nechodí tam číšníci s talíři a skleničkami, kterým by toulající se dítě mohlo hodně vadit. Navíc v hotelové restauraci byla terasa s nádherným výhledem na moře, ale za to s desetimetrovým srázem dolů a zdolat zábradlí by nebyla pro našeho horolezce Davídka žádná nepřekonatelná překážka, spíš výzva. Zkrátka jsme musely být neustále ve střehu. Doma používáme dětskou židličku spíš jako odkladní prostor na věci, tady jsme se pokoušely ho v ní držet všemi možnými i nemožnými prostředky, občas bohužel s řevem. Takže to nakonec bylo tak, že jsme se pořádně nenajedli nikdo. Nakonec jsme vymyslely systém, že já budu chodit s Tadeáškem jíst první a až se najíme, přijde mamka s Davídkem a já již s plným žaludkem se budu moci věnovat výhradně Davídkovi, a tudíž se v klidu nají i mamka. A znáte to, když se najde systém, máte napůl vyhráno. A ten náš skutečně docela fungoval. To, že během krmení naší divé zvěře lítalo jídlo vzduchem a pod námi bylo nastláno, už byla maličkost. Prostě jsem to uklízela. Akorát byl prostě Davídek vždy rychlejší než já, takže než jsem stihla sebrat odhozený kus masa, byly další dva kousky na zemi. Zkrátka a dobře, každý rodič toto období „mocenských her“ neboli „kdo s koho“, zná. Dítko se tomu směje, až se zajíká, vy se pořádně zapotíte.

Dalším úskalím byl bazén. Jednak měli kolem bazénu povrch z mramoru, který se neskutečně klouže, když je mokrý (což je naprosto pořád) a jednak je Davídek vodomil, což byla brutální kombinace. Když se k tomu ještě přidá nulový pud sebezáchovy, bylo o starost postaráno. Dostal křidýlka a kruh a cachtal se a cachtal, ale v brouzdálu to byla samozřejmě nuda, hloubka je přeci větší adrenalin, hlavně pro mě. Strašně ho bavilo do bazénu skákat a nezastavil se ani tehdy, když jsem ho vytáhla na břeh na lehátko a rukávky jsem mu sundala. I bez nich se chtěl stále vrhat do bazénu. Podotýkám, že je mu rok a půl a plavat neumí.

Nejen proto, jsem chodila raději k moři. Vždyť hlavně kvůli němu jsme jeli na dovolenou, v bazénu se můžu koupat celé léto u nás. I Davídka to tam bavilo. Dostal kyblík a lopatičku a mohl si stavět bábovičky z písku. Moře mělo pozvolný vstup, takže když měl rukávky a kruh a nebyly právě velké vlny, nemusela jsem být tak ostražitá. Horší to bylo, když se rozhodl vydat na průzkum pláže. To jsem ho pak naháněla, a čím víc jsem ho naháněla, tím dál samozřejmě utíkal. Prostě super hra. Většinou fungovalo to, že jsem dělala, že vůbec nevím, že se vzdálil. Stále sledoval, kdy konečně vystartuji za ním, a když nic, tak se trochu zklamaně vrátil. Ale i tak jsem stále za slunečními brýlemi musela samozřejmě pozorovat, kam až se odváží.

Večerní dětská diskotéka se odehrávala na střeše hotelu, ve výšce asi dvacetimetrů, od kterých nás bránila zhruba metr a půl vysoká zídka. Když by si dítě přistrčilo židli, tak je to jasný. Nevím, jak ostatní děti, ale to moje mladší to párkrát zkoušelo.

Bezpečno bylo snad jen v hotelovém pokoji. Naštěstí nás dali prozřetelně do pokoje, kde byla terasa porostlá stromy, keři a kytkami, takže nebylo odtamtud možno uniknout. Jediné, že jsme musely uklidit hodně hluboko ovladače na televizi a klimatizaci. Občas jsme ale zapomněly, kam jsme je uložily.

Bylo vtipné pozorovat ty rodinky s dětmi ve věku 0-5 let. Tatínkové zažívali šoky, protože jak nejsou zvyklí být s dítětem 24 hodin denně, své dítko nepoznávali. U bazénu nebo v jídelně si vždy takoví rodiče vyměňovali své zážitky a zkušenosti. Každý tvrdil, že to jeho dítě je to nejhorší. Po týdnu přehodnocovali situaci – přišel ke mně v jídelně jeden tatínek a říká: „Tohle mít doma, ukazujíce na mého Davídka, tak za týden jsem v blázinci.“ Jiná maminka mi zase říká: „Myslela jsem si, že aktivnější dítě než to naše snad ani neexistuje, ale spletla jsem se. Je to to Vaše!“

Ke konci dovolené jsem místo zrekreovaných rodičů viděla naštvané tatínky, jak obědvají sami nebo v kolektivu dalších naštvaných tatínků, jen aby měli klid od neúnavných dětí. Dokud máme děti v kočárku, přejeme si, aby už chodily. Když chodí, říkáme si, že to bylo lepší, když jen ležely, neboť jsme je nemuseli tolik hlídat. Těšíme se, až děti začnou žvatlat. Jen co začnou mluvit, zacpáváme si uši, neboť nás přivádí k šílenství každé další „a proč?“

Jedenáct dní uteklo jako voda, kromě koupání v moři jsme zvládli i jeden celodenní výlet autobusem do nedalekého města Rethymno. No a pak už jen zabalit a zpět domů za tatínkem. Když jsem se pak ptala mamky, jak si to užila, významně se na mne podívala a říká: „No první dva dny jsem se ptala sama sebe, zda to zvládnu, ale nakonec to bylo fajn a klidně ráda pojedu někdy znovu.“ Musím uznat, že i pro mne to bylo náročné, ale už teď se těším na příště.