Superženy – druh na vymření???

Když jsem ještě byla mladá, krásná a svobodná, holedbala jsem se, že jsem žena 4 D – Nejen, že jsem Denisa, jsem i Dříč v domácnosti, Dáma ve společnosti a Děvka v posteli. A co z toho zbylo po pár letech a dvou dětech? No, však posuďte sami.

Po bezesné noci, kdy co dvě hodiny kojím (už osmý měsíc v kuse) mi mé děti dovolí vyspávat až do půl osmé. Po probuzení mám asi tak dvacet minut až půlhodiny na to, abych se trochu rozkoukala - v klidu si došla na záchod, udělala si čaj (někdy stíhám i snídani) a rituálně zapnu noťas a mrknu na nové maily, zprávy a palcové titulky. Davídek se mezitím zdraví s hračkami. To už ale vstává starší synátor, který se dožaduje snídaně a ranní pohádky. Během toho se snažím děti obléknout. Ovšem ideální den pro Tadeáška by byl, kdyby mohl trávit celý den v pyžamu, nebo ještě lépe nahatý, takže oblékání nám zabere pět minut a zhruba půl hodiny přemlouvání a následně pak nátlaku. I když upřímně, mnohdy se mi nedaří děti koordinovat tak dobře a to si pak v poledne uvědomím, že jsem sama ještě v pyžamu s nevyčištěnými zuby.

Svačinka, dopolední hraní, někdy procházka, což je v našem případě docela očistec. Bydlíme ve čtvrtém patře bez výtahu. V létě to ještě jde, avšak v zimě je to někdy veselé. Třeba když už jsme oblečeni, obuti a připraveni vyrazit a Tadeášek mi oznámí: „Maminko, já chci kadit!!!“

A copak bude dneska dobrého k obědu? Myslím, že vařím docela obstojně a to i složitá jídla včetně omáček, ale komu by se chtělo každý den trávit dvě hodiny u plotny a to ještě nemluvě o té hoře nádobí, která z toho zbyde. Naštěstí máme myčku! Přesto zhruba tak dvakrát týdně zajdeme pro oběd do nedaleké školní jídelny, nebo se najíme někde ve městě.

Kromě pomocníků - pračky a myčky, jsem si taky vybrečela Pepana – tak se jmenuje náš robotický vysavač. Manžel o něm nechtěl zprvu ani slyšet. Když jsem ho pak ale jednou požádala, zda by mohl vyluxovat, zjistil, že ten náš starý vysavač je vážně na dvě věci. Ještě ten den jsme si jeli pro Pepánka a od té doby je čestným členem naší domácnosti.

Ač mám tolik elektronických pomocníků, přesto úklid našeho megavelkého padesátimetrového bytu nějak nestíhám. Večer posbírám kupy hraček válejících se po všech koutech. Stejné je to i s kusy oblečení, které se povalují všude možně. Naplním myčku, pračku, občas pustím Pepana, ale na ostatní mi nějak nezbývá čas ani síla. Ale tak možná bych stíhala, ale straaašně mne to nebaví! Zkouším tedy přesvědčit manžela, že paní na úklid vážně moc potřebuji. Zatím mne nějak nechce vyslechnout.

Po obědové spaní se u nás bohužel koná jen výjimečně, protože mé děti považují spánek za zbytečnost. Takže abych já osobně ten den vydržela, musím si dát alespoň kafe! Při něm stihnu zavolat manželovi: „Tome, nezapomeň, že jdeme večer do divadla. Je to od sedmi, tak koukej dorazit včas, ať nemusíme spěchat. Hlídá babička.“

Celý den promýšlím, co si vezmu na sebe. Přeci jen teď není tolik příležitostí někam chodit a moci ze sebe udělat dámu, tak si to musím náležitě užít. Hlavně, aby ladily boty, korále, nic nenechat náhodě. Do divadla dobíháme s třetím zvoněním a vyplazenými jazyky. „Co to máš na tom rameni za flek?“, upozorňuje mne netaktně při přestávce Tomáš. Co by, zbytky kašičky, kterou večeřel Davídek. Druhé dějství je trochu nuda, tak si tak říkám, co kdybych dospala to, co nestíhám v noci. Tomáš natěšený z kulturního zážitku si už plánuje, jak budeme doma pokračovat – rozděláme si vínečko a uděláme si hezký večer, děti budou už určitě spát.

Už když odemykáme dveře, slyšíme, že děti rozhodně ještě nespí. Davídek řve, protože čeká na „své“ prso a Tadeášek skáče po posteli, protože jak jinak vybít tu spoustu energie. Tak si lehnu do manželské postele, která je teď spíš postelí mou a dětí (manžel se odstěhoval do pokojíčku). Začnu kojit Davídka a přitom číst pohádku Tadeáškovi. Tomáš se chce k nám natáhnout, v tu chvíli spustí Tadeášek: „Tatínku, tady není Tvoje místečko, to je naše místečko! Ty máš tam postel!“, ukazujíce směr pokojíček. A já jsem docela ráda, že se nemusím vymlouvat na migrénu. Jsem totiž tak unavená z celého dne, že bych asi tu děvku v sobě dnes neobhájila.

Tak naštěstí mi zbývá alespoň to jedno D - mé jméno Denisa, to už mi snad nikdo nikdy neodpáře!