Zatímco většina sportovních fanoušků žije momentálně hokejem, v naší vesnici dnes odpoledne hrála prim dětská olympiáda.
Jelikož nejsem od dětství soutěživý typ, příliš tyto aktivity nevyhledávám. Když jsem se ale zmínila čtyřletému Tadeáškovi, zda by se chtěl zúčastnit, nadšeně přikývl. Je to Lev a rád je obdivován a v centru dění a už se těšil, že třeba dostane nějakou tu medaili, prý třeba zlatou. Tak jsme tedy vyrazili.
Celé malé hřiště v naší obci bylo zaplněno rodiči a vřískajícími natěšenými dětmi. Ty vyfasovaly startovní čísla a byly rozděleny do kategorií dle věku.
Ono zorganizovat takovou akci, při které je více než padesát účastníků, není sranda, vzdávám každopádně hold těm, kteří se toho ujali. Nechci tu působit jako nějaký rýpal, který zpovzdálí umí jen kritizovat. Práce organizátorů byla perfektní, jen mne prostě tato akce zas a znovu přesvědčila o tom, že soutěžení nemám ráda a je mi proti srsti ho podporovat. Jsem totiž přesvědčená, že jediné smysluplné soutěžení je sama se sebou, kdy zlepšujeme své osobní "rekordy" a to nejen ve sportu.
Už u první disciplíny (skok z místa) nastaly problémy. Jeden soutěžící pětiletý chlapeček se zasekl a odmítal skákat. Jeho maminka to prožívala víc než chlapeček a nutila ho všemi možnými a snad i nemožnými prostředky, nejprve sliby, pak výhružkami. Hučela do něj opravdu vytrvale, nakonec tomu nasadila korunu, když svému plačícímu chlapečkovi, který chtěl v náručí své mámy najít útěchu, řekla, aby šel od ní pryč. Že by nějaká neplněná rodičovská ambice?
U disciplíny vytrvalostního běhu, kdy startovala vždy celá daná věková kategorie, dobíhal do cílové rovinky můj Tadeášek poslední. Téměř před cílem předběhl holčičku a skončil tudíž předposlední. Ačkoli jsem ho ihned pochválila, že to bylo perfektní, začal brečet. Po chvíli jsem se dopátrala, že brečí proto, že nebyl první. Jak vysvětlíte pětiletému dítěti, že na tom opravdu nezáleží? Když tam kolem sebe vidí dalších padesát dětí usilujících o vítězství? Řekla jsem mu, že pokud by se chtěl umístit na lepším místě, musel by asi začít trénovat. Také jsem mu řekla, že já ho mám ráda, ať skončí na kterémkoli místě. Nějak to nezabralo, prostě chtěl být první. „Když budeš první Ty, budou zase smutné ostatní děti!“, pravím, zatímco beru svého chlapečka do náruče. Víc jsem dělat nemohla.
Na závěr bylo vyhodnocení, rozdávání diplomů a medailí. Organizátoři to udělali tak šikovně, aby se každý umístil a něco dostal. Náš Tadeášek skončil ve své kategorii na posledním šestém místě. Byl hrdý, když vyhlašovali jeho jméno a předávali mu igelitku s cenou. Po chvíli ale radost vystřídalo opět zklamání a smutek. „Proč jsem nedostal taky medaili? A proč jsem nestál na té bedně? A proč jsem toho dostal tak málo? Proč v té tašce mají jiné děti víc hraček?“ Vidíte v těch malých bezbranných očičkách smutek a lesknoucí se slzy a je Vám taky smutno.
Co mu mám říci? „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se!?“ Nebo „Takový je život, začni si zvykat, že nejsi středem vesmíru, že nebudeš stále první, že nebudeš stále vyhrávat?!“ Ač je mi to první vysvětlení bližší, není spíš celý systém nastaven právě na ten boj o vítězství? Už ve škole se honíme jen za známkami, nikoli za vědomostmi a radostí z poznání nového. Stejně tak je důležité vyšplhat na žebříčku prestiže co nejvýš - vystudovat, najít si nejlépe placené zaměstnání a vydělávat a vydělávat, kupovat a vlastnit, protože to je dnes měřítko úspěchu. Cožpak někoho zajímá, zda nás to vůbec baví, zda jsme skutečně vnitřně šťastní a spokojení? Bohužel mnohdy to nezajímá už ani nás samotné...
A tak už i malé děti připravujeme na život pořádáním dětských olympiád a jiných podobných her a soutěží, místo abychom je učili lásce k pohybu jen tak pro radost. Protože důležité je získat medaili a plnou igelitku blbostí, které děti po chvíli stejně vyhodí do kouta.
*Celá akce měla dohru ještě před usínáním, kdy nemluvil Tadeášek o ničem jiném. Nakonec to uzavřel slovy: "Už nikdy nikam nechci jít!"
