Povídka-Služební cesta aneb nuda v Brně

"Odolám všemu, kromě pokušení..." Oscar Wilde Když jsem odjížděl na služební cestu na týden do Brna, byl jsem docela smutný, že opouštím na pár dní rodinu. Jsem poslední dobou celé dny v práci, ale večer přijdu a alespoň prohodím pár slov a doteků se ženou a podívám se na naše děti, jak spokojeně spí v postýlkách. A teď neuvidím celý týden ani to.  

Díky jinému prostředí utíkaly dny v brněnské pobočce a noci v hotelu rychleji než je člověk zvyklý. V Brně jsem byl vždy jen pracovně, nebo jsem jím pouze projížděl, ani tento týden jsem si ho příliš neužil. Večery sem si krátil díváním se na televizi, a čtením knihy. Poslední večer jsem najednou pocítil šílenou chuť, to změnit. Ležel jsem na pokoji v hotelu a zase jsem koukal na bednu. Byl konec června a velké teplo. Rozhodl jsem se, že prozkoumám alespoň trochu centrum Brna a hlavně se podívám na nejvýznamnější dominantu – hrad Špilberk. Na recepci hotelu jsem se zeptal na cestu. Byl jsem v dobré náladě a tak jsem i trošku vtipkoval s recepční. Byla to pěkná a sympatická blondýnka, odhaduji, že jí mohlo být něco kolem pětadvaceti. Cože jsem si jí celý týden nevšimnul? Copak přestávám být ve svých čtyřiceti letech mužem?!

Na Špilberk jsem se vydal pěšky. Od hotelu je to vzdušnou čarou asi kilometr, ale já jsem procházel uličkami v centru a nakonec mi cesta zabrala dobrou půlhodinu. Byl krásný podvečer, slunce už sice pomaličku ztrácelo svou sílu, ale přesto byl vzduch stále teplý. Lavičky v parku byly obsazené mileneckými dvojicemi, až jsem se musel trošku pousmát. Vypadalo to skutečně hodně vtipně, jedna lavička vedle druhé a na nich vždy dvě figurky seřazené v takové pravidelnosti, jako bych se díval na domino. Zároveň mne však přepadl velký stesk, že tu jsem sám.

Brána do hradu byla otevřená, stejně tak i jednotlivá nádvoří. Nebyli tu v tento čas žádní turisté a já se ocitl mezi těmi zdmi znovu sám, což mi ovšem nepřišlo tak smutné, jako to osamění před chvílí. Prošel jsem si to tam a cestou zpět jsem se snažil zamilovaným párům vyhnout. Jak je to dlouho, co jsme si s manželkou udělali takhle čas sami na sebe, že bychom se šli někam projít a sedli si v klidu na lavičku a nechali se unášet naší vzájemnou láskou?! Za 14 dní budeme mít páté výročí svatby, obvykle na to zapomínám, ale tentokrát jsem si s předstihem udělal poznámku do kalendáře a jsem rozhodnut, že ji nějak mile překvapím.

Procházka mne trochu unavila a hlavně jsem dostal velkou žízeň. „Sednu si cestou v nějaké zahradní hospůdce a dám si jedno pivo a pak si půjdu na hotel dočíst knihu, kterou jsem během týdne rozečetl“, říkám si. U jedné restaurace mne zaujalo, že mají značku piva, kterou mám rád, tak se posadím a u příjemné servírky si objednávám jedno pivo. Je to taková prsatá brunetka. Usmívá se na mě a řekl bych, že se mnou i trochu flirtuje. Nesedí tu příliš hostů, tak možná trochu zahání nudu a nebo se jí fakt líbím. Prohodíme pár slov a já si tak nějak uvědomuji, že toto jsem taky už dlouho nezažil, aby se mnou nějaká žena flirtovala. A musím říci, že je to docela příjemné.

Další pivo už si nedám, byla to dvanáctka a docela mi stoupla do hlavy. Zaplatím, hezky se na prsatici usměju a ještě prohodím něco vtipného. Chci jít na hotel, ale místo, abych šel tou nejkratší cestou, zavedou mne mé nohy do malých uliček. Po chvíli se z jedné z těch uliček line tlumená živá hudba. Zvědavost mne nutí jít blíž a tak vidím, že v jednom dvoře je koncert, ale vchod je asi z opačné strany. Tady, kde stojím já, je zamčená brána a je tam přehozená nějaká látka, aby kolemjdoucí čumilové nekoukali. Ale nedá mi to a snažím se látku odhrnout a zjistit, co se za tím vším skrývá. Ta hudba mne docela zaujala. Po chvíli se u brány objeví nějaký stařík a odemyká. „Copak se to tam děje? Mohu jít s Vámi?“ zeptám se ho. Beze slova mne vpustí dovnitř a za chvíli zmizí v jedněch dveřích, které vedou asi do jeho domu.

Ve dvoře je provizorní podium, kde stojí čtyři hudebníci a vyluzují příjemné tóny a anglicky zpívají. Dvůr je plný fanoušků, většinou mlaďasů, popíjejících pivo a vlnících se v rytmu hudby. Po chvíli zjišťuji, že jsem černým pasažérem. Oficiální vchod je přes jednu kavárnu, kde se platí vstupné. Ani nemám výčitky svědomí. Ne, že bych chtěl ušetřit stopadesátkorun, ale spíš mi to připadá vzrušující, jakým způsobem jsem se sem dostal. Cítím se velmi příjemně, jako bych se vrátil o 20 let zpět do svých studentských let. Na svůj věk vypadám daleko mladší a snad si ani nikdo nevšimne, že nejsem jedním z nich. „Co budeš pít, vole?“ zeptá se znenadání jeden už rozjetý mladík stojící vedle mne. Nejprve se trochu zarazím, ale pak se usměji, neboť mi udělá ten jeho dotaz vlastně dobře. Najednou jsem opravdu jedním z nich a tak odpovím „Pivo, vole!“ Dávám si pivo, prohrábnu vlasy, zvednu si límec u košile, vyhrnu rukávy a pohupuji se na hudbu s ostatními. V tomto splynutí se cítím opravdu fajn, tak, jak dlouho ne.

Po pár písničkách se kapela loučí a já si říkám, že bych asi už taky měl jít. Jenže prý bude ještě další kapela, dozvídám se od okolních lidí. Takhle příjemný večer nemůže přeci už skončit?! A o co jde!?. Knížka počká, Brno ne! Tři muzikanti začnou po chvíli hrát, tentokrát už ale uvnitř kavárny. Tak tahle kapela je snad ještě lepší než ta první! Z mého zaujetí muzikou mne vytrhne podivný pocit, jakoby mne snad někdo pozoroval. Podívám se kolem sebe a vidím u baru sedět krásnou holku, která si mne upřeně prohlíží. Když zjistí, že jsem si toho všiml, odvrátí oči. Tak mám příležitost si zase já prohlídnout ji. Je opravdu krásná a hlavně zajímavá, rozhodně to není taková ta prvoplánová jednoduchá krása. Řekl bych ji tak dvacet let. Má dredy, ale přesto působí velmi jemně. Stojí u ní dva kluci, kteří se spolu baví. Po chvíli vidím, jak se ji ten jeden snaží obejmout, ale ona se kupodivu odtáhne.

Ta holka mne zajímá! Ač je kapela strašně fajn, nedokážu se na ni již stoprocentně soustředit. Stále mi oči ujíždějí tím směrem, kde sedí má krásná neznámá. Zjišťuji, že i ona se na mne dívá více než by bylo normální vzhledem k tomu, že má vedle sebe pravděpodobně svého přítele. Cítím velké vzrušení. Občas se naše oči střetnou, tak upřený a hluboký pohled mé vzrušení ještě stupňuje. „Proboha, co to dělám!“ obviňuji se v duchu. „Vždyť nedělám nic špatného, flirtování nemůže nikomu ublížit!“, obhajuje se mé druhé já. Naše vzájemné pohledy jsou čím dál tím častější a intenzivnější. „Co má žena? Mé děti?“ Při této myšlence neudělám nic jiného, než nenápadně sundám snubní prstýnek a schovám si ho do kapsy u kalhot. Přitom jdu rázně k baru kousek od mé krásky a objednávám si další pivo.

Čím jsem blíž, tím víc jsem vzrušený. Srdce mi bije na poplach, jak kdybych právě doběhl stovku. Náhle se má kráska zvedne a významně se na mne podívá a odejde směrem na toalety, které jsou po schodech dolů. Beru to jako výzvu. Teď nebo nikdy! Když se mi ztratí z dohledu, vydám se za ní! Stojí u toalet a svůdně se usmívá. Přiblížím se k ní, chytnu ji za ruku, skloním se a políbím ji. Ona neprotestuje, naopak můj polibek opětuje a chvíli se vášnivě líbáme a já cítím novou krev v žílách, jako bych dostal transfúzi. Po chvíli se mi kráska vytrhne a beze slova běží po schodech nahoru zpět do baru. Já stojím jako omámený a nejsem schopen se ani pohnout. Tento okamžik mi připadá jako věčnost. Stojím a usmívám se. „Co se tady motáš?!“ slyším jakoby v mlze opilce, který by rád prošel na toaletu. To mne vytrhne z této agonie a uvědomím si, kdo jsem a kde jsem. Jdu též zpět nahoru, koncert je stále v plném proudu. Pohledem hledám svou krásku, ale marně! Už tam není. Ani ten její přítel už tam nestojí. Najednou zahlédnu přes okno ty krásné oči, které se na mne naposledy podívají. Kráska odchází!!! Už ji nikdy neuvidím! Neznám ani její jméno!

Nepřítomně přítomný zůstanu do konce koncertu. Dám si panáka na vzpamatování a začnu se zase usmívat. Nepřemýšlím o tom, co by se stalo, pokud by ta holka neodešla. Ona odešla! Nepřemýšlím o tom, že se to nemělo stát. Stalo se to! Přemýšlím o tom, jak překvapím svou ženu na naše páté výročí svatby a taky přemýšlím o tom, jak moc svoji ženu miluji.