(Ne)obyčejné příběhy obyčejných lidí - Nelehký život dvojčat

Na základku se mnou do třídy chodila dvoje dvojčata, 2 kluci a 2 holky. Bráchové byli dvojvaječní a nebyli si příliš podobní – jeden měl tmavé oči a tmavé rovné vlasy, druhý byl plavý modroočko s loknami.

Zato jednovaječné sestry byly jedna jako druhá, navíc nosily stejné oblečení a účesy. Snad v každé drobnosti se shodovaly, že si je i učitelé pletli. Vzpomínám, jak jsem jim vždy záviděla.

Ještě na vysoké škole jsem si myslela, jak jednoduchý život dvojčata mají. To když jeden můj kamarád mající jednovaječné dvojče, které studovalo matematiku, za něj šlo na bakalářskou zkoušku z matematiky a absolutně nikdo nic nepoznal.

Až teď v dospělosti si uvědomuji, a to i díky bývalému partnerovi, který byl z dvojčat, že mít dvojče není na jednu stranu žádný med. Nejen, že si vás lidé často pletou, jste-li si podobní, což v určité situaci může být i výhoda. Horší však je, že vás lidé srovnávají. A kdyby jenom lidé, srovnávají vás hlavně rodiče, aniž by si uvědomili, že každý jeden je individualita.

A opravdu, dvojčata bývají velmi často povahově naprosto odlišná. Jeden by řekl, že když se narodila ve stejný den jen s několikaminutovým zpožděním, měla by podle pravidel astrologie mít stejné povahy. Jenže je nutno neopomenout též pravidlo rovnováhy, které v přírodě funguje a tudíž, je-li jeden hot, druhý musí být čehý.

Před pár lety jsem se díky sportu seznámila s dvěma třicetiletými bratry dvojčaty. Byli si podobní jako vejce vejci a snad jen jejich maminka měla rozlišovací schopnost poznat, který je Dan a který Dominik.

Měli spolu opravdu velmi silné pouto a jejich vztah byl téměř výjimečný. Vždy jsem si vzpomněla na pohádku Třetí princ, kde zrezaví meč jednoho, je-li ten druhý v nebezpečí. Takoví to byli parťáci a tak moc byli propojeni, až by jim jeden záviděl.

Na druhou stranu mi přišlo velmi smutné, že každý měl sice svou partnerku, ale měla jsem z nich pocit, jakoby se ani jeden nedokázal odtrhnout od druhého, aby si začali žít své životy. Jakoby žili život jeden, život spolu. A když jsem se tak s nimi bavila, bylo cítit, že i oni jsou z té situace smutní, ale zkrátka to bylo asi silnější.

Když jsme nedávno s manželem byli na horách, zahlédla jsem tam jednoho z nich, jak kolem nás prosvištěl na lyžích, tak večer povídám manželovi: „Dneska jsem viděla jedno z dvojčat, ale nevím, zda to byl Dan nebo Dominik.“ On na to: „Hm, jeden z nich už není!“ „Jak není?“, ptám se zcela hloupě, nechtíce pochopit skutečnost! „Tragicky zahynul!“

První myšlenka, která mi proletěla hlavou a s kterou se ztotožňuji dodnes – jeden musel odejít, aby ten druhý mohl žít, žít svůj vlastní život…

Pozn. dvojčata, s kterými jsem chodila na základku, čekal je podobný osud – jeden z bratrů už nežije, co se děvčat týče, ta se před lety rozhádala a dodnes spolu nemluví a nestýkají se – každá si žije svůj život…no a můj bývalý přítel je stále sám, možná i proto, že se dodnes nebyl schopen od svého dvojčete odpoutat, což byl pro mě tehdy i jeden z důvodů, proč jsem nemohla v tom vztahu setrvat...