Během tohoto léta jsem strávila úžasný týden s fajn lidmi na kurzu tvůrčího psaní. Viděla jsem v tom možnost, posunout se ve své tvorbě třeba o kus dál.
Týden strávený v chatě v Řevnicích u Prahy u břehu Berounky s dalšími deseti cizími lidmi, společné vaření, hodinové rozhovory o našich životních příbězích, o knihách, o filmech, o možných námětech naší potenciální knihy, byl vskutku velice plodný po všech směrech.
Jediné, co mi tak trochu vrtalo hlavou, byl názor lektorky, že chci-li aby měla kniha úspěch, nemůže být napsaná dle skutečnosti, protože prý obyčejný život obyčejných lidí nikoho nezajímá. Paní lektorka je profík se spoustou zkušeností a já jí naprosto věřím, že ví, o čem mluvím, tudíž jsem to brala jako mantru.
Po kurzu jsem se tedy pustila do psaní dle nově osvojených pouček. Záhy jsem zjistila, že má fantazie docela funguje, ale že mne to nějak nebaví. Že nechci vymýšlet skutečným lidem neskutečné příběhy nebo skutečné příběhy přisuzovat neskutečným lidem.
A tak jsem se zeptala sebe sama, co bych já chtěla jako čtenář číst a co já jako autor očekávám od svého psaní? Odpověď byla jednoznačná – zajímá mne skutečný život. Ráda se dívám kolem sebe, pozoruji lidi a zajímají mne jejich životní osudy. Někdy se nepřestávám divit, co všechno může takový jeden obyčejný život připravit za překvapení.
Rozhodla jsem se tedy nakonec sepsat skutečné příběhy skutečných lidí. Některé jsou mé vlastní, jiné jsem si vypůjčila, ale vězte, že všechny se opravdu staly a vlastně je napsal sám život, já se je jen pokouším věrně převyprávět.
A proč bych měla obíhat nakladatelství a někde se doprošovat, když mohu „své“ příběhy umístit na svůj blog. A vás jimi pobavit, rozesmát, třeba i občas rozbrečet v metru, v autobuse, na dovolené, na záchodě, před spaním, prostě kdekoli a kdykoli si budete tyto kratičké příběhy jednou týdně číst.
Přeji příjemnou zábavu!
