(Ne)obyčejné lidské příběhy - R.I.P. teto Álo!

Když jsem se včera dozvěděla, že je má vzdálená teta Alena po smrti, upřímně jsem si oddechla. Zní to absurdně, téměř každý se bojí smrti a přitom občas nastane situace, že si ji vroucně přejeme, ať již pro sebe či pro člověka,

kterého máme rádi. Zkrátka smrt může být někdy osvobozující.

Psala se šedesátá léta, bratr mé babičky Bohouš právě nastoupil základní vojenskou službu v Jihlavě, když se dozvěděl, že jeho slečna žijící v Karlových Varech, čeká jeho dítě. Dohodli se, že až se vrátí z vojny, vezmou se. Mezitím se narodila dcera Alenka. Její matka ale nevydržela čekat na svého vojáka a vdala se za někoho jiného. Tím svou dceru de facto oddělila od otce a Alenu vychovával otčím.

Bohuš se nakonec stal vojákem z povolání a v Jihlavě zůstal. Založil si tam rodinu a svou dceru Alenu vídal vlastně jen o prázdninách, kdy si ji brával na pár týdnu k sobě.

Alena neměla ve svém rodišti příliš šťastné dětství. Její matka s otčímem měli další čtyři děti a Alena jako nejstarší měla spoustu povinností a musela matce s péčí o sourozence již v útlém věku pomáhat. Až jako dospělá, po smrti otčíma, dokázala hovořit o tom, jak ji bil a ubližoval. Když měl vztek a něco ho naštvalo tak ji třeba čapnul za nohy a bil hlavou o zeď.

Když jí bylo asi deset let, šli její rodiče na nějakou zábavu či ples a ona měla za úkol postarat se o sourozence. Nejmladší téměř roční sestřička plakala, tak si ji Alenka vzala k sobě do postele a obě usnuly. Když se rodiče vrátili, zjistili, že malá sestřička je mrtvá, desetiletá Alenka ji ve spánku zalehla a holčička se udusila. Kdyby tehdy neutekla do nedalekého lesa a tam přečkala v noční košili celou noc strachu, asi by ji podnapilý otčím zabil.

Otěhotněla asi v 18 letech a ve sňatku viděla jedinečnou možnost odejít od rodičů a osamostatnit se. Ale ani její manželství nebylo idylické, což se ukázalo hned ve svatební den, kdy nachytala svého novomanžela, jak si to rozdává s její „kamarádkou“. A i přes to, že záhy porodila krásného syna Jiříka, manžel pokračoval ve svých záletech. Rozvod byl na spadnutí.

Pár let na to se Alena vdávala znovu. S druhým manželem Standou měla dceru Alenku. Ani Standa nebyl věrný manžel, ale nutno podotknout, že ani Alena nebyla tou dobou svatá. To ovšem nebylo důvodem jejich pozdějšího rozvodu. Větším problémem bylo, že Standa, co by číšník, hodně pil. I přes rozvod, je pojila společná dcera a oni zůstali až do Standovy předčasné smrti přáteli. Dokonce mu byla Alena v jeho posledních dnech života velkou oporou.

Pár let na to potkala Alena Vláďu, její děti už byly dospělé a ona si konečně začala užívat život! Se svým třetím manželem Vláďou prožila moc pěkné roky, kdy společně pečovali o vnoučata, na víkendy jezdili na chalupu, setkávali se s přáteli a jejich všední dny se staly nevšední.

Před dvěma lety ovšem Vláďa zemřel na rakovinu. Od té doby začala mít Alena psychické problémy a různé paranoidní stavy a období, kdy byla přesvědčená, že ji někdo sleduje, odposlouchává apod. Dokonce byla nějakou dobu hospitalizovaná na psychiatrii a lékaři u ní diagnostikovali schizofrenii.  Byla odsouzená brát celoživotně léky. K tomu se přidaly i fyzické nemoci jako třeba cukrovka.

Hlavně psychická nemoc proměnila její život i život jejích blízkých v peklo. Nedokázala být sama, chyběl jí partner a děti, ač se snažily, mají svůj život. Alena se nakonec rozhodla, vzít si sama život. Předávkovala se léky. Lékaři se pokoušeli ji ještě týden zachraňovat, rovnou ale řekli, že pokud to přežije, bude stejně odkázána na přístroje. Od té doby jsem si každý den říkala, ať už to trápení skončí. A včera skončilo, pár dní před jejími šedesátými druhými narozeninami.

A tak skončil jeden obyčejný život obyčejného člověka, který nedal tomuto světu nic víc a nic míň, než dvě bezva děti, které milovala nadevše a které vychovala v dobré a slušné lidi tak, jak nejlépe dovedla.

A člověk si tak nějak uvědomí, že život je skutečně jako horská dráha, jednou jsme nahoře, jednou dole a my nemáme pražádnou moc rozhodnout, jak dlouho bude jaká etapa trvat.

Alena byla vzdálená teta, kterou jsme viděli jednou za pár let, přesto jsem ji měla ráda. Vždy jsem se jako dítě moc těšila, až dorazí a doveze z Karlových Varů lázeňské oplatky a trojhránky. Byla úžasně společenská, její humor byl nakažlivý a nás vždycky bolela bránice a tekly nám slzy od smíchu. Měla velký dar, uměla si dělat srandu ze sebe sama, ač její život sranda rozhodně nebyl! Budiž jí alespoň teď země lehká!