Ministr školství odmítá domácí výuku. Přesněji řečeno domácí výuku pro děti druhého stupně. Argumentuje tím, že škola má nejen vzdělávací funkci, ale i socializační. Aby ne, musíme přeci vychovat stádo ovcí, které nebude mít svůj vlastní názor. Kdo by pak konzumoval a spotřebovával na povel?! Budoucí generace mohou být spásou pro tuhle planetu, což ale bohužel pro vlády tohoto světa není žádoucí. Musejí na to proto dávat pozor už v zárodku. Takže se obávám dne, kdy bude zakázána domácí výuka i na prvním stupni. Nebo ještě lépe, kdy bude zavedena povinná „školková“ docházka pro děti od tří let. Nebo, co třeba brát děti matce rovnou po porodu a kolektivizovat je už od útlého dětství.
Nechci, aby to vypadalo, že jsem zásadně proti škole a školní docházce. Sama mám vedle ekonomického vzdělání ještě pedagogické minimum, pár let praxe na vysoké škole a třeba jednou výhledově představu, učit na nějaké střední škole. Jen mne štve, když není možnost volby, kdy se mohou rodiče a děti sami rozhodnout, co je pro ně nejlepší. I když to ví, zdá se, pan ministr Chládek!
Mé děti jsou zatím ještě malé a spíš řešíme, zda školka ano či ne, ale také mne to jednou čeká. A upřímně řečeno, jsem si sama už položila otázku, zda vůbec chci, aby mé děti chodily do „normální“ školy. Když občas slyším od kamarádek, co se tam ty děti učí, tak mám pocit, že se toho příliš za ta léta, kdy jsem já sama seděla ve školní lavici, nezměnilo. Jedině snad to, že už nemusí děti nutně sedět celou hodinu s rukama za zády.
Neznám přesně současné učební osnovy pro žáky základních škol, ale pamatuji si, že šlo hlavně o memorování exitujících faktů, dat a skutečností, které dneska najdete během minuty na internetu. Nikoho moc nezajímal Váš názor a úsudek, spíš se za něj trestalo a žák byl označen za drzého. Přála bych si, aby se mé děti ve škole dozvěděly, co se dává do potravin za chemie, nebo aby se učily, jak si spočítat úroky z úvěrů a půjíček. Ale to už zabíhám opravdu někam úplně jinam, protože tato problematika by si zasloužila samostatný článek… vlastně by si tato tématika zasloužila totální reformu…
„Komunistické“ paní učitelky už jsou naštěstí většinou v důchodu, nebo do něj pomaličku půjdou. Vzpomínám na tu svou, která mi (a to jsem patřila k té „chytřejší“ skupině dětí) hrozila ve druhé třídě trojkou z kreslení, protože jsem si jako levák všechny výkresy rozmazala. Po dlouhá léta jsem toužila malovat a kreslit, ale bála jsem se. Nakonec jsem ve svých sedmadvaceti letech našla odvahu a pustila se do toho pod vedením akademického malíře a na kursech Uměleckoprůmyslové školy v Praze a jako amatérka mám za sebou již několik výstav. Vždy si říkám, zda nemám paní učitelku Rosenbergovou z Mladé Boleslavi pozvat. Chci tím jen ukázat, jak moc můžou takové zdánlivé banality ovlivnit malé sedmileté dítě a někdy i na zbytek jeho života. Jsou totiž bohužel i tací, kteří v sobě za celý život nenajdou odvahu dělat to, co měli jako děti rádi, protože někdo jiný rozhodl, že to zkrátka neumějí. Ale naše paní učitelka byla ještě docela v pohodě. Ta v Áčku byla postrachem školáků. Měla asi sto kilo a pořádnou páru, a když ji někdo naštval, což bylo naprosto permanentně, schytal herdu do zad a peprné nadávky. Tak tolik asi mé vzpomínky na školní docházku.
Myslíte si, že je to dnes jinak? Jiní lidé, ale obávám se, že dost podobné. Nedávno mne nemile překvapila zkazka od jedné mé kamarádky. Její třiapůlletý syn chodí do nedaleké státní mateřské školky. Je to normální klučina, který je trošku citlivější a hůře nese to, že má malého brášku. Nemyslím, že by byl nějaké problémové dítě, ale potřebuje víc pozornosti. A když ji nemá, tak atakuje ostatní děti. Ne, že by je mlátil, on je začne objímat a pusinkovat. Ale dětem se to přirozeně nelíbí. Paní učitelka nenašla jiné řešení, jak tomu čelit, než aby milého chlapečka poslala do kouta na hanbu. Dnes už bohužel asi neuplyne den, kdy není toto dítě za něco v koutě a ještě se tomu pošklebuje. Jakby ne, konečně získal tu pozornost, o kterou škemral. Paní učitelka dostáhne svého, ale jak se to odrazí na chlapcovi v budoucnu, jsem fakt hodně zvědavá. Chcete argumentovat tím, že chudák paní učitelka tam má plnou třídu. Jednak tam na to není sama, jednak ne všechny děti potřebují větší pozornost a hlavně je to její práce, respektive by to mělo být hlavně poslání. Ale tak to jsem trochu odběhla k předškolnímu vzdělávání, i když podobný scénář můžeme vidět klidně i ve škole. A pokud by toto mělo čekat mé děti, tak rovnou říkám: „NE!“
Z mého okolí znám pár rodičů a maminek, které učí nebo chtějí učit své děti doma. Většinou jsou to trošku „alternativní“ lidé. Nejsou to typičtí konzumenti, ale lidé, co si sami pěstují zeleninu a ovoce, kteří si sami pečou chleba, protože se přeci oni a jejich děti nebudou cpát éčky. Jsou to lidé žijící víc v souladu s přírodou, nemají doma televizi, protože proč by místo pěkného filmu nebo knihy, koukali na reklamy a krimi zprávy plné krve a násilí. Jejich děti běhají venku, místo toho, aby hrály počítačové hry, odmítají očkování, protože nejnovější nezávislé studie ukazují, jak může být škodlivé, ačkoli nás lobby farmaceutických firem přesvědčuje o pravém opaku. Léčí se bylinkami místo antibiotiky a o víkendu jezdí raději do přírody, než aby trávili volné dny v obchodních domech. Odmítají prostě konzumní způsob života a tohle se prostě vládě nelíbí, protože to nepřispívá ke zvyšování hrubého domácího produktu.
Jak jsem již psala, argumentuje své rozhodnutí pan ministr tím, že je třeba děti socializovat. Děti těch, o nichž vím, že vzdělávají své děti doma nebo to mají v úmyslu, nejsou rozhodně těmi dětmi, které by seděly někde v koutě bez sociálních vazeb, spíš naopak. Jsou to častokrát děti, které navštěvují různé zájmové kroužky, nebo se sdružují v rámci nějakých komunit či církví. Pan ministr a odpůrci domácího vzdělávání si asi špatně uvědomili tu skutečnost, že vzdělávat doma své děti chtějí ne ti, kteří na své děti a jejich budoucnost kašlou, ale právě ti, kterým není lhostejná. Ostatně úspěšnost těchto dětí se zajisté dá měřit. Ne známkami, ale jejich životními hodnotami a jejich budoucím začleněním ve společnosti a ve světě. V neposlední řadě mi pak ještě vadí třídní rozdíly, které se mnohdy začínají u dětí objevovat už od první třídy, kdy je za outsidera považován každý, kdo nemá luxustní značkové oblečení nebo nejnovější mobil.
Jak jsem již psala, nejsem vyloženě proti školství a škole. Určitě má nezastupitelnou roli ve společnosti. Vše je v prvé řadě o lidech, vlastně o učitelích. Bohužel je současný systém nastaven tak, že učitelem je v lepším případě ten, kdo to skutečně považuje za své životní poslání, nebo bohužel ten, kdo neuspěje v jiném oboru a povolání a jak se zdá, tak takových je víc. A přitom učitel je stále jedním ze stěžejních lidí v životě nás a našich dětí. Vzpomeňte, jak jsem uváděla příklad učitelky, která mi zošklivila kreslení. Naštěstí vzpomínám i na ty učitele, kteří mi něco dali a ovlivnili mne v tom pozitivním slova smyslu. Díky jim! Když si uvědomím, že policisté a jiné ozbrojené složky, například vězeňská služba, mají nárok na výsluhy, tak je mi z toho zle. Učitel, musí mít vysokoškolské vzdělání, pracuje ve stresovém prostředí, během své praxe přijde o hlasivky a někdy i o nervy, nejen že pobírá plat dělníka, ale navíc sami víme, jaké je jeho současné postavení ve společnosti…
Tak pane ministře, myslím, že máte před sebou spoustu úkolů, zatím jste mne ale svým aktuálním rozhodnutím příliš nepotěšil!
