Tak konečně nastal den D. Den stěhování. Den, kdy definitivně vyměníme našich padesát metrů čtverečních v městském bytě za více než dvěstěmetrový dům se zahradou na vesnici. Jupííí, po více než roce rekonstrukce je to konečně tu!
Původně byl plán, že se přestěhujeme již na jaře, abychom si užili v létě zahradu, ale stále mi připadalo, že ještě chybí to a ono. Chybí toho sice ještě spoustu, přesto manžel rozhodl a začal stěhovat. A vzhledem k tomu, že odvezl i postele, bylo jasné, že budeme muset i my strávit noc v novém domečku. Děti to braly jako dobrodružství. Rádi jezdí po návštěvách a výletech a zkrátka mají rádi, když se něco děje. Ještě raději se ale vracejí domů. A tak se mne Tadeášek začal už druhý den ptát, kdy se vrátíme domů.
„Ale tohle je přeci náš nový domov.“, snažila jsem se mu vysvětlit. On tomu ale ne a ne porozumět. Přišla na řadu další noc a další den a pak další a další a naše veselé vždy usměvavé dítko Tadeášek byl den ode dne zachmuřenější až apatický. Nesdílel naši radost z nového bydlení, ba naopak, nejevil o nic zájem a i během dne polehával a díval se smutně „doblba“. Objektivně nejevil známky nemoci, ale určitě nebyl ve své kůži. Když jsem s ním o tom hovořila, dobrali jsme se k tomu, že se mu stýská po domově. Měl na mysli náš starý byt, kam jsme si ho přivezli z porodnice a kde strávil první čtyři roky života. To byl jeho domov! Místo, kde se cítí bezpečně. A my jsme ho odtamtud vytrhli! A ani nový krásný pokojíček plný hraček, ani velká zahrada ho jen tak nenahradí.
Nevěděla jsem co s tím. Má radost z nového bydlení byla zkalena. Nic nepomáhalo, žádné domluvy ani sliby. Tu jsem si spásně vzpomněla na to, jak kdysi vyprávěl v televizi jeden psycholog, že je pro děti těžké, když jim rodiče nedovolí jít na pohřeb milované babičky. Že pokud nedojde k tomu momentu uzavření, může je to pak v dospělosti stále ovlivňovat. To je ono! Moment uzavření! A tak jsem Tadeáškovi navrhla, že jsme se s bytem vlastně vůbec nerozloučili a že bychom tedy mohli koupit šampaňské a jít to napravit. Ještě ten večer jsme koupili rychlé špunty a jeli jsme tam celá rodina. Poděkovali jsme bytečku za ty krásné chvíle, které jsme tam strávili. Řekli jsme mu, že už je ale pro nás malý a tak jsme se rozhodli, že budeme šťastní zase někde jinde. Bouchli jsme šáňo, připili si a ještě asi hodinu vzpomínali, co všechno jsme tam zažili. Tadeášek si trochu poplakal. Cestou do domu usnul a spal až do rána.
Ráno se probudil s úsměvem na tváři a hlásí: „Maminko, mně už je dobře!“ Moc se nám ulevilo a od té doby je náš nový dům nejen domem, ale hlavně domovem pro nás všechny.
