Kam s ním?

Dovolím si parafrázovat Jana Nerudu, tentokrát ale nejde o starý slamník, nýbrž o starý rozbitý rtuťový teploměr.

Možná ho máte ještě někdo doma a možná, že mi i někteří z Vás dají za pravdu, že to byl právě on, kdo nejlépe změřil tělesnou teplotu, když jste měli chřipku, anginu nebo nějaké nachlazení. V současné době jde ovšem o nedostatkové zboží, protože nám je před pár lety Evropská unie zakázala prodávat. No a ten náš se nedávno rozbil, a protože jsem uvědomělá občanka, přeci nevyhodím rtuť do komunálního odpadu.

Mé první kroky vedly do lékárny, kde berou nepoužitá léčiva. „Bohužel, tohle mi nebereme!“, bylo mi řečeno. Že by sběrný dvůr? Tak jsem manžela vyslala do sběrného dvora. „Ne, ne, teploměry, neberou!“, přišel domů s nepořízenou můj muž. Zdálo se mi to nějaké divné. Proto jsem napsala jednomu komunálnímu politikovi, kterého mám na FB ve svých přátelích, protože byl před lety mým učitelem. Ten mi řekl, abych to na sběrný dvůr odnesla, že mají povinnost mi to vzít a ať se prý na ně obrátím jeho jménem. Takže jsem se vítězoslavně vypravila na sběrný dvůr. Když se tamní pán začal zdráhat, že mi teploměr nevezme, vytasila jsem na něj zbraň v podobě kamarádšoftu s místním politikem. Evidentně ho to neohromilo, protože se začal ohrazovat tím, že bývalý ekonomický náměstek ví o odpadech určitě velké NIC. Takže jsem dojela tentokrát domů s nepořízenou já, už tedy dosti naštvaná, ale stále odhodlaná se teploměru zbavit legální cestou stůj co stůj. Neplatím přeci roční poplatky za likvidaci odpadů jenom tak zbůhdarma?!

Zabrousila jsem na net na stránky našeho magistrátu, konkrétně oddělení životního prostředí. Tam mi paní řekla, že asi na sběrném dvoře nemají povolení brát rtuť, ale nechť si dojdu do firmy XY (firma, která mimo jiné smluvně spravuje sběrné dvory), že tam mi ho prý určitě vezmou. Než vážit další zbytečnou cestu, raději jsem utratila pár drobných za další hovor, tentokrát do firmy XY, kde jsem chtěla mluvit s konkrétní paní, na níž mě odkázala paní z magistrátu. „To není možný, že Vám ho ve sběrném dvoře nevzali!“ Tam přeci teploměry normálně bereme!“ zněla odpověď na můj dotaz, co dělat s rtuťovým teploměrem. „Jen tam běžte, oni Vám ho vezmou!“ Začala jsem si připadat jako horký brambor, nebo jako v Kocourkově, ne jako v padesátitisícovém městě s nejstarší českou automobilkou.

Volám tedy po chvíli do sběrného dvora: „Dobrý den, volám ohledně likvidace teploměru…“. „Jo, jo, právě jsme o tom mluvili, jen přijďte, teploměry normálně bereme.“, znělo na druhém konci sluchátka.

Teploměr zatím leží doma na polici a až budu mít cestu okolo sběrného dvora, tak ho tam chci vzít, musím ale nejdřív načerpat trochu energie, protože tahle anabáze mi ji sebrala víc než dost. Jen tedy pevně doufám, že třetí cesta na sběrný dvůr již bude tou poslední.

Snad jen ještě krátký dovětek a zamyšlení. Zajímalo by mne, kolik z našich občanů by mělo chuť a čas to řešit. Při těchto peripetiích bych se jim totiž vůbec nedivila, kdyby teploměr s nebezpečnou rtuťí skončil na skládce.