Jsem sama v cizím městě. To město vlastně není cizí, je to Hradec Králové a vlastně nejsem sama, je tu spousta lidí. Přesto se cítím moc osamělá…
Jsem tu na služební cestě, je po práci a já mám celé odpoledne a večer pro sebe… Jenže co dělat?! Bloumám bezcílně ulicemi jen se svými myšlenkami, až dojdu náhodně ke Klicperově divadlu. Copak dneska hrají? Dívám se na program – Balada pro banditu – vyprodáno. Ach jo, to by nebyla špatná náplň dnešního osamoceného večera. Nenechám se odradit a jdu dovnitř k pokladně. „Bohužel je vyprodáno!“, zní odpověď paní pokladní na můj dotaz, zda by bylo možné ještě přeci jen nějaký lístek sehnat.
Postesknu si a chystám se k odchodu. Najednou jako by se mne paní zželelo, slyším, jak říká: „Víte co, doražte sem tak 15 minut před představením, nějak to uděláme.“
Jupííí! Čas využívám opět bloumáním po historickém centru, pozorováním kolemjdoucích lidí a přemýšlením o životě. Dám si něco k jídlu, a když je čas, přiblížím se k divadlu. Uvnitř vyhlížím paní, co mi slíbila lístek. Už zdálky na mě posunkuje, abych šla k ní. Poté mi podá do ruky vstupenku. Ptám se, co jsem dlužná a ona na to, že nic! Nevěřícně kroutím hlavou a snažím se, vytáhnou nějaké peníze. Ona mne zadrží, a že prý ji potěší, že mi tím udělá radost. Tak tedy vřele poděkuji a jdu si sednout do sálu.
Příběh Nikoly Šuhaje je moje srdeční záležitost. Znám stejnojmenný film divadla Husa na provázku, který mám ráda. Obzvlášť poté, co jsem navštívila Koločavu v zakarpatské Ukrajině. Představení hradeckého souboru si moc užívám a jejich výkon je tak pěkný, že je publikum na konci ocení bouřlivým potleskem a standing ovation. I já se připojuji, mám slzy v očích, netuším sice, zda je to tím, že mne víc dojala hra nebo to, že cizí paní chce potěšit cizího člověka a jen tak mu věnuje lístek.
Po pár měsících, když jsem opět jela pracovně do Hradce, koupila jsem si přes internet vstupenku znovu na toto představení. Ještě než jsem zaujala místo v sále, vyhledala jsem tu cizí paní, které jsem se připomněla, znovu jsem jí poděkovala a dala jí bonboniéru. Tentokrát byla dojatá ona. A já si uvědomila, jak důležité jsou v životě takovéto zdánlivé maličkosti, které člověka téměř nic nestojí a přitom pro jiného můžou znamenat mnoho. A že vlastně ani cizí lidé nemusí být cizí. A že opravdová cesta ke štěstí našeho světa je v tom, dělat radost sobě skrze radosti jiným.
