Když má člověk malé děti, jde společenský život obvykle poněkud stranou. Totéž platí i v mém případě. Jediné, co si nenechám ujít je pravidelná návštěva divadla
A když se v létě hrála vybraná představení boleslavského souboru na nedalekém hradu Kost, samozřejmě jsem nemohla vynechat.
Z nabídky nakonec padla volba na již zhlédnutého Cyrana de Bergerac. Dáte mi jistě za pravdu, že této hry není nikdy dost. A Cyrano pod širým nebem v kulisách gotického hradu, to bude jistě nádhera.
Domluvily jsme si to s kamarádkou Veronikou, která žije trvale v Německu a jezdí občas navštívit rodiče a přátele, tak se vždy snažíme spojit příjemné s užitečným a vyrážíme do divadla.
Celý týden jsem s napětím pravidelně sledovala vývoj počasí na sobotu, ale znáte to, dlouhodobější předpovědi se mění ze dne na den. Občas si říkám, jaký mají ti meteorologové život, když se náhodou trefí, jsou borci, když ne, tak sice všichni nadávají, ale stejně zapnou předpověď počasí znovu.
Na Kost jsme dorazily s předstihem a dokonce jsme si užily za slunečného podvečera doprovodný program.
Jen jsme usedly na svá místa, oznámili nám pořadatelé, že začnou hrát, ale že se s největší pravděpodobností přižene záhy liják, který by měl ovšem po dvaceti minutách ustat, takže by po krátkém přerušení hry, pokračovali dál.
A opravdu, herci stihli zahrát první dějství a najednou začalo pršet. Všichni přítomní opustili postupně svá místa a začali postávat pod deštníky různě kolem.
„Nač bychom vstávaly. Přečkáme ten déšť pod deštníky tady na svých místech. Alespoň pak nebudeme mít mokré židle.“, říkáme si fikaně s Veronikou.
Jenže asi po půl hodině deště je jasné, že se jen tak nechystá přestat, takže nám pořadatelé s lítostí oznámí, že budou muset představení zrušit, ale že nám vrátí vstupné. Chabá, ale férová útěcha, ale zkrátka větru ani dešti neporučíme.
Když jsem se pak následující pondělí přihlásila na svůj faceboookový profil, nešlo si nevšimnout fotky, která se tam začala šířit: „To jsem přece já, na té fotce!!!“, nestačím se nechápavě divit. Najednou zaregistruji výzvu, která u fotky stála:
„POZOR! Hledá se "statečný divák či divačka"! Při představení Cyrana na hradě Kost nám začalo po pár minutách pršet. Ovšem našel se odvážlivec, který i přes déšť setrvával statečně na svém místě! Poznáte se? Máme pro Vás odměnu, tak se nám přihlaste!!!
No, tak když už dělám zábavu polovině Boleslavi, tak se samozřejmě o cenu přihlásím a jak záhy zjišťuji přes facebookovou komunikaci s někým, kdo spravuje profil divadla Mladá Boleslav, že to není cena ledajaká:
„Dobrý den Deniso, blahopřejeme a děkujeme za Vaši statečnost, jako odměnu Vám dáváme dvě vstupenky na premiéru MIKVE, v režii Petra Mikesky, která se odehraje 16. října!!! Budou na Vás čekat v den premiéry na pokladně. Tak si to zapište a těšte se. Vaše divadlo!“¨
Ještě ten den si červeně zaznamenám zmíněné datum do kalendáře, a ač je teprve konec června, začínám se těšit na říjen. Ihned alarmuji Veroniku, že si asi na ten den bude muset vzít dovolenou a dorazit.
No a uteklo to docela rychle a přišel očekávaný den D. Premiéra začíná v 19 hodin. S Veronikou se domlouváme, že ji naberu po 18. hodině, abychom si mohly ještě užít doprovodnou vernisáž výstavy fotografií a též abychom si v klidu daly drink. S manželem chodíme do divadla vždy na poslední chvíli a mě to dost stresuje. Pět let si říkáme, že musíme vyrazit dřív, ale zkrátka to stále nějak nevychází.
Manželovi kladu už asi týden dopředu na srdce, že v pátek večer bude hlídat a že by bylo fajn, kdyby dorazil z práce kolem páté, abych měla čas se v klidu připravit.
Vzhledem k tomu, že vím, že čas není jeho silná stránka, s nějakým zpoždění počítám, a když ještě není v 17 hodin doma, je mi jasné, že mé přípravy do divadla budou vše, jen ne klidné. Čím více se ale blížila 18. hodina, čas mého plánovaného odjezdu a Tomáš stále nikde, začala jsem být nervózní a tak jsem se rozhodla, že mu zavolám na mobil: „Volaný účastník je dočasně nedostupný, opakujte volání později!“, ozvalo se z druhého konce. Klasika, má vybito a na mé divadlo zapomněl!!!
V hlavě začínám spřádat plán B – odvezu děti babičce a Tomášovi nechám doma vzkaz, ať je u ní vyzvedne, protože jde na noc do práce.
18.08 – SMS od Veroniky – "Můj autobus z Drážďan měl zpoždění, akorát jsem dorazila k našim. Nevyzvedávej mě, sejdeme se v 18.40 u divadla."
To už začínám oblékat roztěkané děti, které jsou natěšené, že pojedou k babičce. Venku leje jako z konve. Lodičky si vzít na nohy nemůžu, můj make-up i účes dostávají zabrat.
18.15 – Obouvám klukům boty, v tu chvíli se Tomáš objevuje ve dveřích se slovy, že mu to nějak vypadlo z hlavy, ale že si přeci jen vzpomněl!!! Dětem se snažím vysvětlit, že nakonec k babičce nemusí, protože je tatínek doma. V tu chvíli se spustí řev a pláč, že chtějí k babičce! Nemám čas ani sílu to řešit, popadnu kabelku a igelitku s lodičkama a frčím si to autem v lijáku do Boleslavi.
Poté, co na mne hned vedle divadla čeká jedno vymodlené místo na zaparkování, přiběhnu k pokladně a říkám pánovi s úsměvem a naprosto suverénně: „Dobrý večer, mám tu na jméno Denisa Legnerová Jandová dvě vstupenky.“ Pán pátrá v počítači a s jeho výrazem začíná i můj úsměv tuhnout na rtech. „To ale nemyslíte na dnešní představení, že ne?!“, začne se nejistě ujišťovat. „Ale ano, na dnešní večer!“ a já se mu snažím krkolomně ve zkratce převyprávět celou story. Můj šestý smysl, který mě celý týden nabádal, abych do divadla napsala a ověřila si, zda s tím skutečně počítají, zafungoval. Jen já jsem ho neposlechla, protože mi přišlo hloupé.
Pán na mne zprvu nevěřícně hledí, ale pak si zřejmě matně vzpomene na tu směšnou fotografii a vzhledem k tomu, že nebyla premiéra zcela vyprodaná, podal mi po chvíli dvě vstupenky se slovy ve smyslu, že mu to sice nikdo neřekl a že na to asi ten dotyčný neznámý skrytý za FB profilem zapomněl.
Ani nechci domýšlet, jak moc bych byla naštvaná, kdyby to dopadlo jinak. Naštěstí neexistuje kdyby. Lístky a místa jsme měly, slavnostní premiéru současné izraelské hry Mikve za účasti její autorky a izraelského velvyslance a jiných vážených hostí jsme zhlédly a zbytek večera jsme si pak užily v nedalekém baru a celé té peripetii jsme se z plna hradla zasmály.
