Česká republika je zemí, kde je možno čerpat rodičovskou dovolenou až do čtyř let věku dítěte. Česká republika v tomto hraje prim v evropském a možná i celosvětovém měřítku. V posledních letech ale přesto přibývá stále více rodičů, kteří nechtějí tuto výhodu využít a už po půl roce, kdy vyčerpají mateřskou dovolenou, se vrací zpět do práce. O dítě se pak stará babička či jiná chůva, nebo zhruba od jednoho roku přicházejí na řadu jesle. Chvílemi mi probleskává hlavou otázka, proč si vlastně takoví rodiče dítě pořizovali, když ho pak po chvíli stejně "odloží".
Za pár dní oslavíme Davídkovy první narozeniny. Když si představím, že bych měla toho malého bezbranného tvorečka svěřit někomu jinému, i kdyby to měl být rodinný příslušník, je mi z toho úzko. Už naprosto chápu starý vtip, který říká, že domov důchodců je pomsta dětí rodičům za jesle. On to není vtip, je to svatá pravda! Já sama jsem byla od jednoho roku v jeslích. Vzhledem k tomu, že máma byla samoživitelka, tak asi jinou možnost neměla. Snažím se být tolerantní a respektovat názory ostatních, nesoudit jejich rozhodnutí, ale v tomhle případě to prostě nedokážu… to, že se máma rozhodne po půl roce vrátit do práce je sice její volba, ale co to dítě, které se najednou ocitne bez člověka, kterému věří, kterého miluje, je to též jeho volba??? Myslíte si, že by si to též vybralo? Jeho se bohužel nikdo nezeptá, co by chtělo…
Dneska jsem na hřišti potkala známou. Věděla jsem o ní, že šla po půlroce po porodu prvního syna zpět do práce, protože by přišla o „skvělé“ místo. O chlapečka se starala teta. Dnes už je to více jak čtyřletý klučina, který má ročního brášku. Tak jsem se ptala, zda je opět v práci a ona, že ne, protože ta firma, ve které pracovala, ukončila činnost! Když jsme se pak bavily o dětech, prohodila, že ten její starší syn je totálně nezvladatelný… asi tento odstavec nechám bez komentáře, jistě si každý uděláte svůj obrázek…
Snad jen tolik, první tři roky života, jsou ty nejdůležitější v našem životě. Jsme jako houba, absorbujeme do sebe vše. Je to období, kdy ještě nemáme „rozum“ a život prožíváme pomocí emocí a pokud tady v tom období něco selže, už nikdy to nepůjde napravit! Děti jsou tím, co do nich my vložíme. Můžete oponovat, že si z dětství, konkrétně z prvních tří let života pramálo pamatujete. To ovšem neznamená, že to není nikde uloženo. Naopak, je to tam, v našem podvědomí a chtě nechtě nás to ovlivňuje.
Proto vidíme kolem sebe tolik frustrovaných lidí, tolik násilí. A já jsem stoprocentně přesvědčena, že kdybychom se zabývali tím, jaké měli tito lidé dětství, odhalili bychom, že určitě nebylo radostné. Samozřejmě nemluvím hned o tom, že by tito lidé museli být, coby děti, zneužíváni, mučeni nebo něco podobného. Stačí třeba i to, že na ně neměli rodiče čas a věnovali se raději svému byznysu. Stejně tak ani ne všichni tito lidé musí být hned násilníci. Absenci lásky si můžeme kompenzovat i jinak, třeba honbou za penězi a kariérou, kdy se snažíme získat obdiv a lásku okolí a potažmo třeba i rodičů. Neustále se snažíme něco dokázat a svého štěstí dosáhnout skrze vnější svět. Ovšem opravdové štěstí musí vycházet zevnitř!
Nedávno jsem četla, že nespokojenost naší civilizace je způsobena tím, že nás matky nekojily. Když si ještě jednou pořádně uvědomíte slovo NE-spo-KOJENOST, tak Vám to docvakne! Většina z nás se narodila za komunismu, kdy kojení nebyla přikládána důležitost, naopak byly maminky zrazovány. Jakmile dítě nepřibíralo, najelo se na umělou výživu s argumentací, že má matka nehodnotné mléko. Jenže kojení není jen o mléce, jde vlastně o jakýsi způsob komunikace mezi maminkou a dítětem, jde o výměnu informací a tužíž má velký psychlogický význam. Jenže v té době ani nebylo podporováno, aby matky byly se svými dětmi. Hned po porodu nás sestřičky odvezly a nechaly nás plakat a plakat. Volali jsme mámu a ona, i kdyby sebevíc chtěla být s námi, nemohla! Nebyl nikdo, kdo by nás konejšil, nebyly ruce, které by nás pochovaly, láskyplný hlas, který by nás pohladil po duši. Jen srdcervoucí řev dalších miminek, která trpěla společně s námi. Nekonečné čekání, až hodiny ukáží, že už je čas, ukázat se mamince. Chvíle totálního blaha, totálního štěstí, protože miminka žijí tady a teď a věří, že už to tak bude napořád. Jenže ouvej, po kojení nás zase cizí ruce odtrhnout od milující maminky a nastane nekonečná prázdnota! A tak pořád dokola. A možná právě proto teď, už jako dospělí, stále na něco čekáme a vlastně ani nevíme, na co a jsme pořád NE-spo-KOJENÍ.
Samozřejmě, že každé dítě je jiné. Některé je dřív zralé a připravené na to, odtrhnout se na kus dne od rodičů a strávit čas ve školce s paní učitelkou a jinými dětmi. Některému to naopak trvá déle. Milé maminky, které jste šly dřív pracovat a opustily jste své malé děti, neberte to jako útok na Vás, určitě jste měly nějaký svůj dobrý důvod. Tímto článkem chci jen vyjádřit svůj pocit štěstí,
- že žiji v zemi, kde je umožněno, být se svým dítětem až do jeho čtyř let a ještě k tomu dostávat nějaké peníze, i když stále brbláme, jak je to málo!
- že mám doma takové zázemí, že nejsem nucena jít do práce dřív, abychom finančně přežili!
- že mohu trávit čas se svými dětmi, protože ten čas tak rychle letí a co to jsou tři roky v životě dospělého člověka?! Pracovat budu celý zbytek života, ale dětství mých dětí se už nikdy nevrátí!
Hodně spo-KOJENÝCH dětí tomuto světu, třeba by se stal lepším!
