Báseň o životě dvou cizích lidí... jak jsou si podobné...

Proč je nebe modré? A proč slunce zlatě září? Proč Láska bolí? A slzy jsou solí našich všechních dní?

My chceme milovat,

avšak ani nevíme,

zda to vůbec umíme,

bolest dobrovolně si volíme.

Ač známe všechna pro a proti,

vrháme se střemlav vesmírem,

kde na planetě neznámé

pokoušíme se žít.

Okolní hvězdy jsou tak vzdálené,

jak vzdálení jsou lidé, které v srdci nosíme.

Co když jsou naše srdce prázdná?!

Tak jako vyschlá řeka v poušti,

či oči těch, co zraňují

a z utrpení jiných se radují.

Hrajeme hry na Lásku,

hrajeme hry s osudem,

s kým to však uzavíráme tu sázku?

Se svou bídnou duší?!

Srdce správně tuší,

že slané kapky prší

z oblohy.

Hvězdný prach pomaličku se zvedá.

Vítr burácí a fičí.

Domek z karet ta silná vichřice ničí.

Říkala jsem si ,že už nikdy nechci básně psát,

ani sama sobě lhát,

ale je to jako bych si zakázala milovat!

Nebe nezná vyvolených,

Láska nezná vítězů,

chci létat v oblacích,

chci snít o věčnosti,

chci deštěm smáčená tančit při západu slunce

na břehu moře bez konce.

Chci MILOVAT!

Proč je nebe šedé?

A proč pobledla již slunce zář?

Pssst!

Slyšíš to ticho?

Ticho milosrdných lží...

Zavřu oči a letím!

Mám křídla!!!