Zásadní ráno

To ráno, kdy jsem zaklepala na dveře koupelny, kde se přítel holil, bylo zásadní. Mohl říct cokoliv, zavřela bych dveře a svět by šel dál. Nechal mě sedět na okraji vany, namydlil si tváře a žiletkou si holil strniště.

Když se dívám na muže, ptám se v duchu, jací jsou. Můj vlastní syn mě učí, že rostou postupně. „Týňušo, ty vobludo, hrrrrr!“ honí psa po pokoji s tenisákem. Ještě včera se pokoušel nacpat velký míč do malého hrnce, který před tím vytáhl z kredence, a rozbrečel se, protože míč se do hrnce prostě nevešel. Milujeme je, syny. Proč nemůžeme milovat ty ostatní? Syny, kteří se narodili jinde, ne nám, vyrostli jinde, ne u nás. Tolik nadějí a vzdechů, tolik vzteku a slz, když my-je, oni-nás opouštějí.

Dívám se do zrcadla, ve svých rysech vidím drobné linky, které mám společné s mým synem. Pak ty drsnější, hlubší, které vyryl čas. Kdo bude milovat mého syna? Už zítra může potkat JI. Už nebudu důležitá. Nechci být. Dál budu u dřezu v kuchyni mýt nádobí, věšet prádlo, umývat podlahu, ale ví bůh, nechci být důležitá. Aby mohl odejít. A vrátit se. A pak ještě 100krát, než to bude zase-úplně-nejlepší.

To ráno, co se přítel holil, jsem seděla v klidu na vaně a přemýšlela o lásce. O tečce pěny na holení na mojí špičce nosu. O chřipce, která mě donutila zůstat v posteli dalších dvanáct hodin. Máznul mi pěnu na pramen vlasů. Dala jsem mu pusu na holá záda. Nejsme si kvit?

To ráno, kdy stál u umyvadla v koupelně, jsem viděla chlapíka, co strávil víkend v posteli. Viděla jsem mladíka, co si došel pro novou žiletku do skříňky v kuchyni, protože zkušenost mu velela nezdrbat si obličej. Viděla jsem kluka, který oplachoval umyvadlo od vlastního strniště, ale ne zas tak moc, aby se někde vousisko neuhnízdilo s vizitkou tady-bydlí-chlap-sám. Viděla jsem syna, dítě ženy, kterou nepoznám, jak ho učí jíst polévku lžící a krájet si řízek, jezdit na kole a používat kapesník.

Úcta, která v nás vyrůstá každodenním zkoušením trenažéru “ŽIVOT“, mi umožnila být paličatá, hrdá, ale i smutná a líná, aniž bych ztratila nit souvislosti. Pamatuji si dědečkovu laskavost, se kterou, kdykoli se ráno holil v kuchyni u zrcadla, mi přistavil vedle sebe starou dřevěnou židli, rozmydlil pěnu a štětkou mi udělal ťupku na nos. „Dědóóóó! Proóóóč?“ ptala jsem se a stírala si bílou pěnu dětskou ručičkou. „Aby sis to pamatovala, proto.“ A ťupnul mi na nos podruhé.