Popůlnoční

Kdykoli usedám k pracovnímu stolu, odsunuji stranou hromady papírů, stohy kreseb a náčrtů svojí dcery. Není tu moc místo, všude je všechno a i to se občas zdá přetékat v podivných vlnách na podlahu pod stůl, na židli a dál k oknu. Jednou snad přijdu domů a ta vlna se povalí otevřeným oknem spolu s hudbou dolů ulicí k mostům, bude padat do řeky a v podivných vírech bude mizet dál a dál až kamsi za moře. Až ten den přijde, bude to první den nejpodivnějších příhod nového života, zrození inspirace v otevřeném prostoru nekonečných možností a ticha bez jediného zvuku...

V ten den budu stát jako přikovaná k chladnoucí podlaze ze šedivých dlaždic, pruhované koberečky všech barev, v domě bez oken a bez dveří, a jen chátrající fasáda a pár tašek na střeše toho domu mi budou sekundovat v tekoucím údivu, kam až svět dospěl a kudy kráčí milovaná bytost, vyrostlá v respektu a lásce, jaká boří hranice a hradby a hojí údery a rány..

V ten den bude svět holý a nahý a toužící dospět na samotný konec hranic a k počátku pramenů. V ten den utichne křik v okenní římse a zpomalí se čas, aby se zastavil a s tlesknutím otočil nazpátek.

V ten den kývnu hlavou na pozdrav hejnu krákorání nad náměstím, zvednu štíty nízkých hor a v bílých teniskách vyskočím až nahoru na hřbety vozů, prchajících údolím černého potoka, zmizelého v hlubinách, kde se těžilo zlato.........

.....................................a přikryju se peřinou, abych mohla konečně dospat tuhle noc, plnou blbostí, snů a legrácek :))) Taky dobrou...:)))