Křížením pracovního pohovoru a dortu ... boty?

To datum se tvářilo nejdřív nevinně, bíle se culilo z diáře a opakuji, naprosto ničím nepřipomínalo vyjímečný den. Bylo to zoufale obyčejné pondělí, kdy rozvezu členy rodiny do práce/školy/na praxi, vyřídím, co je k jednání ve městě, zajdu něco slupnout do zdravé výživy a odpoledne všechny vyzvednu, odvezu domů, nakrmím, vyzkouším a podepíšu a večer proboha, hlavně v klidu!, se uložím.

Že nebude zřejmě vše tak jednoduché jsem pochopila den D-3, kdy překročením pravidelného bludného bodu v naší domácnosti si všichni uvědomili, že na několik věcí zřejmě včera bylo pozdě a zákonitě se vše musí odehrát v jediném možném termínu - ZÍTRA. Ale protože zítra byla sobota, neodehrálo se téměř nic. Rodinka odpočívala, slunila se a věnovala se, jak já říkám, "Vyšívání", to je můj termín pro něco tak naprosto nepotřebného, že jediným důvodem to dělat byla skutečnost, že dotyčný prostě chtěl.

V den D-1 vypukla krátká panika, zažehnaná přehnaně poklidným tvrzením mé maličkosti, že "to se zvládne, jako vždycky, hlavně klid!", jistým stupněm obluzení způsobeným naprosto neobvykle teplým počasím konce letošního září a tichou jiskřičkou naděje kdesi v koutku duše, poblikávající vědomím, že tohle mi Vševědoucí nemůže udělat, jsem Jeho Milovaná Dcera a ne fakan, co zaslouží a dostane. Nicméně zasloužil a - dostal.

Večer proběhl naprosto standardním chaosem typu "Jé, já mám úkol..", doprovázeným dětským úsměvem číslo 1 ("Jsem tvé milované dítě:)", viz katalog "Zkušený rodič v praxi", známe ho všichni) a mým vlastním mumlajícím svědomím "Po kom jsou, no po kom?" a trpělivostí nad míru. Těsně před posledním "Dobrou!" jsem zabalila dceři dort k oslavě narozenin ve třídě, zkontrolovala položky i podsložky, popřála si Aťpanebožedneskausnu a zalomila to ve zdraví do postele.

Fakt, že jsem usnula, byl super jen do tří do rána, pak nastupil druhý, vzbudila jsem se. Následovala série neúspěšných pokusů vrátit se do původního stavu, vystřídaná naprosto bdělým vědomým, že je zřejmě po všem a provázená tichým povzdechnutím s podtextem, že sakrovat v půl čtvrté  ráno ve společné ložnici je možné pouze v některých případech, spojených s akutním ohrožením života. Ve všech ostatních se jedná o akutní ohrožení společné ložnice a společného vůbec.

Blikla jsem bludivku, což je sporé osvětlení určené speciálně pro pozdní činnosti tohoto typu a vklouzla na internet. Pomyšlení, že Bůh mi nadělil skvělé děti a skvělé deprese, díky kterým občas nemůžu spát, má úžasné terapeutické účinky. Za obojí jsem vděčná, nicméně díky obojímu občas vzteklá. Tím pádem definitivné bdělá. Ovšem zpráva v e-mailu mi málem přivodila probuzení Vyššího já: pozvánka na pohovor. Datum: Zítra.Ráno.Ihned. Lokalita: Naprosto.Nedosažitelná. Pracovní pozice: Mých.Snů. Nadechla jsem se a vydechla. Konečně. Jak? Tss, takových Jaků už bylo...

Ve finále jsem vlastnoručně naložila do auta krabici s dortem, rozsortovala členy rodiny i s bagáží do příslušných zařízení a usedla v místní cukrárně k divukrásnému šálku kávy, abych se povzbudila na následující půlhodinku.  Bylo jí věru zapotřebí, právě prodělaná dopravní spička se nevyrovná pražské, nicméně bravurní parkování a couvání některých rodičů mi občas pocuchá sebevědomí a mě bylo kuráže zapotřebí. Krátké zapípání mobilu mě donutilo se sehnout k tašce, momentálně odpadlé kamsi k židli. Krve by se ve mně nedořezal. Já, pečující o blaho rodiny a transportovaného dortu především, jsem ve vší solidnosti, v kalhotovém kostýmu a s parádní frizůrou seděla v café - v botaskách.

Ví Bůh, že jsem malér na kupování bot. Já než vyberu boty, Američani postaví nový Boeing a Čína sníží emise čehokoli o cokoli. Vzala jsem to doslova hákem. První vietnamci, druhý regál, třetí model a pryč. Vrátný ve firmě, kam jsem jela na pohovor, v životě neviděl parking v takové rychlosti, nicméně mě přesvědčil, že parkovat na místě šéfa kvality není montálně možné. Létají papír z krabice a nohy v silonkách na asfaltu nejspíš přesvědčily firmu, že jako budoucí logistik pro oběh prázdných obalů pravděpodobně nebudu ta pravá...

A?

Mě zůstala téměř nesrozumitelná zkušenost: zříží-li narozeninovému dortu cestu pracovní pohovor, získáme úžasně pohodlné boty. A to je v mém případě asi tak pravděpodobné, jako políbit ruku prezidentovi nebo naklonovat Michaela Jacksona.