Jsem jako vítr..

Jsem jako vítr, který cítím v obličeji. Zdálky poznám jaro. Podzim v konečcích prstů, jeho první zašimrání v nose v půlce srpna.

Vzpomínám na babičku, jak usínala ve veliké dřevěné posteli a učila mě odříkat Otčenáš. Rozkládala mi pružinové lehátko vzadu v pokoji vedle prádelníku. To lehátko bylo krátké a já se v noci budila, kdykoli moje nohy zabloudily na studené lakované dřevo prádelníku. "Všeho do času, Pán Bůh na věky," říkala. Co měla, dala dětem. Co měla pak, dávala nám, vnoučatům. "Nic si tam neodnesu," povídala s úsměvem.

Když ji za pár let přivezli bratránci z Prahy k nám, museli ji vynést v sedě na židli do druhého patra. Byla jak věchýtek, pomalu nevěděla o světě. Najednou byla jiná. Žila ve světě, který už nebyl, nepoznávala nás, zlobila se, plakala, jindy se celá zmatená ptala, kdy pojede domů. Tenkrát, když ji kluci vynesli nahoru na židli, se k nám naposledy vrátila. Zemřela tři dny před mými osmnáctými narozeninami. Doma zbyla vůně léků, pár prostěradel obarvených genciánkou a pocit, že babička k nám patří a tak už to zůstane.

Kdykoli zafouká první podzimní vítr, připomene mi znovu, že rodina nezačíná ani nekončí, tak jako moře nekončí tou vodou, kterou držíme v dlani. Když jsem se s dětmi odstěhovala do jižních Čech, pronajala jsem si jediný volný pokoj v domě mého mladšího bratra. Spali jsme na dvou postelích přistrčených k sobě. Noc co noc jsem dumala, co s tou mezerou mezi postelemi, až jsem našla na půdě staré rozkládací křeslo. Když děti usnuly, slastně jsem se zavrtala do svého. Když se vzbudily, přelezla jsem zpátky.

Měli jsme jednu šatní skříň, pár poliček, starý kufr na hračky. Ale stůl se do pokoje nevešel. Prostírala jsem ubrus na koberec, seděli jsme na polštářích a hráli si, že jsme v Číně. Z té doby pochází naše pomazánka Kukučovka. Je to docela obyčejná pomazánka z rybiček, ale nůž, kterým jsem krájela cibuli, byl tak tupý, že cibule byla spíš na kusy než kousky. Každý, kdo si namazal housku, dělal pořád: "Kukuč! Kampak mi ta cibule spadla?" O pár let později pro mě budou ostré nože známkou dobré, svým způsobem blahobytné domácnosti.

Když bloumám vzpomínkami, zastaví mě to, co mě zaujalo, co změnilo můj názor. Vzpomínám na práci v Německu. Bylo krátce po revoluci, ty obchody, výklady, ty ceny! Kupovala a vozila jsem domů všechno. Mýdla, šampony, oblečení. Po pár měsících jsem seděla v café u nákupní zóny a přemýšlela, co dál. "Kup si last minute a odleť někam na dovolenou. Užij si to." radil mi přítel. Letět se mnou nemohl. "A co tam budu dělat - sama?" Vydělávat a utrácet peníze bylo fajn, ale životní styl Němců mi najednou připadal strohý, přeplánovaný, stereotypní, bez dobrodržství, prázdný. Toužila jsem udělat změnu. Vrátila jsem se domů, do Čech. Na otázku "Proč jsi tam, proboha, nezůstala?" jsem těžko hledala odpověď. Měla jsem tam všechno, ale svým způsobem nic. Během následujících let, kdykoliv pocítím, že mám navenek všechno, ale uvnitř mi něco zoufale chybí, budu odkládat způsob života, který mi přestal vyhovovat, abych hledala jiný.

Na teplém místečku sekretářky ředitele koželužny, kam mě přijali pro perfektní němčinu, jsem vydržela necelé tři týdny. Kromě vaření kávy a zvedání telefonu, který zazvonil třikrát za dopoledne, se tam nic nedělo. "Chcete víc peněz?" ptal se ředitel, když jsem mu přinesla výpověď. "Ne. Nemá to smysl: není tu co dělat." odpověděla jsem něco v tom smyslu a nastoupila do porodnice jako uklízečka. Aspoň budu užitečná, říkala jsem si. Uklízečku potřebovali. Po šesti týdnech mi bylo jasné, že uklízečku potřebují, ale bez mozku. Když jsem to vyprávěla večer v baru, kde jsme se scházeli s kamarády a spolužáky, propukl všeobecný řehot: "A co´s čekala?" "V Německu musíš používat mozek i když začínáš u nádobí, jinak něco rozbiješ a na minutu vyletíš!" oponovala jsem. "Když chceš používat mozek, pojď k nám. Fakturantka šla na mateřskou. Umíš na počítači?" Neuměla jsme ani ťuk, kromě psaní všema deseti. Můj první počítač, 486-ka, byl dost dobrý na to, aby mě zaměstnal na dalšího půl roku. "Chci jinou práci," šla jsem za vedoucím, "tohle už umím a je to pořád dokola." Paní, které jsem měla pomáhat se zpracováním saldokonta, chyběl do důchodu snad rok. Obava, že díky mě přijde po spoustě odpracovaných let o místo, z ní přímo čišela. Chtěla jsem pryč. Pryč z té kanceláře, nebo se zblázním. Dnes už nevím, jak jsem přišla na nápad jít sázet stromky do lesa. Krkonoše byly moc blízko. Dopadla mi Šumava.

Byla to hrozná dřina. Fořt mi pomohl najít ubytovnu a přidělil první paseku nad Železnou Rudou. Ráno šest kilometrů tam, večer zpátky. Fořt se vsázel v hospodě, že nevydržím ani měsíc. Byl květen a všude ležel sníh. Ohromila mě samota v těch lesích. Denně mě překvapovalo počasí. Pak přišel červen a na ubytovnu přibyli tři Ukrajinci. Jeden z nich byl můj budoucí manžel. Vzali jsme se ješte ten rok v listopadu, na Zakarpatské Ukrajině. Narodil se nám syn, za necelé tři roky po něm dcera. Dvakrát jsme se z Čech na Ukrajinu stěhovali, abychom zjistili, že práci tam nesežene. Nakonec jsme spolu seděli u stolu v kuchyni, v Čechách: "Zůstaneme tady." řekla jsem. "Ne." řekl on. Byl konec. Rozvedli nás na podzim, pět let od našeho sňatku.

Žila jsem u rodičů. Sklízeli jsme ovoce, pěstovali zeleninu, zavařovali marmelády a okurky. Chovali králíky a prasátka. Chodila jsem na brigády. Svět se mi smrsknul na cestu do školky, na zahradu a domů. Vymalovala jsem dětem pokojíček pohádkovými postavami. Dědeček a babička, jak jsme je oslovovali, byli skvělí. A já se začínala pomalu rozhlížet, co dál. Dívala jsem se na děti, viděla tu samou základku, do které jsem chodila já a přepadal mě pocit, že život jde pozpátku nebo se opakuju. Začala jsem se shánět po alternativních školách. Objevila jsem Waldorfskou školu a po roce od rozvodu  se odstěhovala s dětmi do Písku...

Jsem jako vítr, který cítím v obličeji. Stejně jako zdálky poznám jaro, jako ucítím první částečky podzimu, vycítím změnu. Neletím a nespěchám jí vstříc, jako bouřlivý příval deště. Teď už ne. Jsem jako rosa. Pomalu přijímám podzimní chlad, zvykám si v myšlenkách na severní vítr a až přijde a přinese první mrazík, proměním se v jinovatku. Stejně jako moje babička, ani já si "tam" nic neodnesu. Snad kromě pevného přesvědčení, že život, můj život, lze naplnit jen tímto způsobem. Pomaloučku přijmout jeho proud, projít po částečkách každou jeho změnu, až do úplného konce.