Jiný svět

Snad nikdy nezapomenu na tu mrazivou, zasněženou noc. Vstávali jsme v půl páté a v chalupě bylo tak chladno, že sotva jsem vylezla z postele, rozdrkotaly se mi zuby. Oheň samozřejmě vyhasl. Obyčejná kamna na dřevo, byť úplně uzavřená, vyhořela tak za dvě hodiny. Nezatápěj, ohřejeme se u našich.

Nabalila jsem se do svetrů, nazula teplé boty a vyšla ven. Vítr si hrál s prašanem a sčesával ho ze střech, sypal dvůr i zahradu a spršku mi dopřál za krk. Opatrně jsem sešla mramorové schůdky, pár kroky přešla dvorek a zaklepala u protějších dveří. Svítilo se. Otevřel tatínek. Pojď dovnitř. V kuchyni u rodičů bylo teplo, staří vstávali časně. Tatínek měl na hlavě beranici a vyšel v kožíšku pro dřevo do kůlny. Maminka se právě přezouvala z bačkor do vysokých, teplých bot. To je bída, tahle zima. Postavila přede mne hrnek s kávou. Pij, ať máš sílu. Bude se těžko chodit. Tolik sněhu.

Káva byla teplá, sladká a maminka mi do ní cvrkla mléko. Vždycky trochu schovala na ráno, věděla, že černou kávu já nerada. Jestli budu jíst? Ne, nebudu. Bylo moc brzo. Můj sladký novomanžel vešel do kuchyně. Maminka mu osmažila pět vajec na sádle, ukrojila dva krajíce chleba a vyšla přes dvorek do komory, aby mám zabalila jídlo na cestu. Karbanátky, pečenou slepici, chleba. Všechno do papíru a tašek, aby se nic nezamastilo. Ze sklepa přinesla jablkovici. Ještě včera ji procedila přes dřevěný popel, aby nebyla cítit. Dvoulitrová láhev, pevně uzavřená, skončila na dně cestovní tašky. Máme dvě, jsou dost těžké. Jak to uneseme? Půjde s námi tatínek, už se přezouvá do lepších, pevnějších bot.

Ještě si sedneme na cestu. Maminka na stoličce, manžel na druhé, tatínek na gauči. Na chvilku se zastavil čas. Šťastně dojeďte, zdrávi se vraťte. Tatínek vstává první, manžel vyskočí. Loučím se s maminkou, dlouho ji neuvidím. Vyjdeme ze dveří kuchyně přímo na dvůr, ze dvora na cestu, cestou podél domů dál, až na konec vesnice. Jak je to daleko? Tady autobus nejezdí, musíme na křižovatku. Jediná pouliční lampa stála uprostřed vesnice, kterou jsme nechali za zády. Sleduji jen tatínkovu beranici před sebou. Je úplně bílá, zasněžená. Nesu jen malý batůžek, přesto se začínám potit. Nemůžeme jít pomaleji? Ne, spěcháme. Nezůstávej pozadu. Jdu poslední. Točí se mi hlava, obličej mám mokrý od sněhu a ten se sype víc a houšť.

Konečně jsme na křižovatce u mostu. Nikde ani živáčka. Asi dvacet metrů před námi svítí mdle lampa. Najednou se objeví postava. Autobus? Už odjel, v pět ráno místního času. Ale jezdívá ještě jeden někdy po šesté, támhle dole. Postava si zapálí cigaretu a zmizí do tmy. Loučíme se tatínkem, podávám mu ruku. Přeje nám šťastnou cestu. Manžel bere obě napěchované tašky. Je vysoký, hubený, ale šlachovitý a pevný. Je mi zle, říkám po dalších deseti minutách chůze. Kátěnko, teď s tím nic neudělám. Pojď, dojdeme tam dolů, pak si odpočineš. V dálce se objevují další rozcestí s lampou. Manžel skládá tašky do sněhu. Dřepne si, abych si mu mohla sednout alespoň na koleno. Vstávám vzápětí, v propoceném oblečení se mi dělá rychle zima.

Za další půlhodinu se přikodrcá minibus. Řidič kouří, kašle a hartusí. Houkne na postavy vzadu, ať mi udělají místo, ať prý se mu tam nesložím.Sedáme s manželem na volné dvousedadlo. Jsem vymrzlá a pode dveřmi profukuje, autobus stěží ohřeje nohy řidiče. Opírám si hlavu o manželovo rameno a usínám. Čeká nás sto padesát kilometrů k prvním hranicím a ještě netušíme, že drkocavá jízda potrvá téměř šest hodin.

Dojeli jsme dobře, ačkoliv ne bez obtíží. Miminko, které jsme chránili tu temnou, mrazivou noc a nejednu další, se na jaře narodilo šťastně. Byl to kluk a dostal jméno po našem tatínkovi. Je těžké uvěřit, že od té noci neuplynulo ani půlstoletí. Jiný svět? Dělí nás jen patnáct let a …tisíc kilometrů…