Setkání s našimi "bývalkami" není vždycky jednoduché. Obvykle se odehrává z nějakého důležitého důvodu a leckdy je provázeno vysokým napětím, za které by se nemusel stydět ani ČEZ. Sejít se s někým, koho jsme se rozhodli ze svého života odbourat, odstranit, vystnadit, vymazat nebo kdo totéž provedl nám, to se rovná stoupnout si znovu na dělící čáru - a obstát.
Je dobré vědět, jak si teď naše ex.. stojí. Moje ex.. momentálně nestojí, spíš brázdí republiku a snaží se dohnat ne úplně skvělý začátek sezóny, kdy parta měla málo zakázek a brala doslova vše, za každou cenu a v těch nejkrkolomnějších termínech. A tak střídavě volá, tu z Boleslavi, tu z Hradce, tu z Nevímodkud a plýtvá kredit na otázky typu "Jak se máte?" a "Co děti?" a já trpělivě odpovídám, jak jen to jde.
Ne tak ex.. mojí známé, která roní slzy jako hráchy a při poslední návštěvě vypadala, že se rozsype na tisíc malých Haniček kolem stolu. "Neplatí?" zeptala jsem se. To je totiž to první, na čem se ti dva měli shodnout.
"Neplatí a ještě mi nadává. Říká, že jsem k...., k.... a ještě k tomu k...."
"A to tak pokročil ve slovní zásobě nebo mu někdo půjčil slovník?" vytřeštila na mě oči. "No, co se divíš," dodala jsem, "obvykle stihne vyjmenovat jen několik vybraných částí těla a to jen proto, že nejmíň polovinu z toho vlastní..." usmála se a postavili jsme na kafe.
"Co budeš dělat, Hanko?" zeptala jsem se. Nevěděla. Před sebou další školní rok, kluk ve druháku a malá do třetí třídy. Oni dva rozvedení oficiálně rok, od sebe tak dva. "Nemám páru.." a myslela především ty finance.
"Já nemyslím ty peníze, Hani." Ze zkušenosti jsem věděla, že začátek školního roku, tedy minimálně polovina září, není až tak drastické. Dost věcí mají děti z roku předchozího, včetně učebnic, které starší studenti prodají těm mladším a pak si kupují "nové" pro sebe. Hlavní nápor přijde na přelomu září a října, kdy se platí zájmové kroužky a různé příspěvky, nad kterými se nejednomu točí hlava.
"Myslím hlavně tebe." Nechápala. "Jak jsi na tom s Petrem?" dodala jsem.
"Jak bych na tom měla být? Právě´s viděla, jak se mnou cvičí!"
"To je ono, že s tebou cvičí. A to by neměl."
"To si mám snad kvůli němu vypnout mobil?" tvářila se hrozně. Seděli jsme dál, pak už na zahradě pod slunečníkem a snažili se dobrat toho, co ji nejvíc bolí a proč.
Rozloučit se s člověkem, se kterým jsme sdíleli společný život, splodili děti a budovali domov, není jednoduché. Ale v tomhle není na vybranou, protože pokud to neuděláme, bude dál živou součástí našeho života. A jestli okolo sebe kope, potažmo i do nás, půjde o kopance velice bolestivé.
"Je to jakoby umřel, Hani. Není a už nebude." Ohradila se: "Jak umřel, když mi může pořád volat! Slyším ho nejmíň dvakrát týdně a to dost hlasitě.. Navíc, podívej se všude kolem - zeď na konci zahrady, tu dělal on. Trávník jsme zakládali spolu, záhony kytek pod oknem na ulici taky..." odmlčela se.
"Právě proto. Ten Petr, který tohle všechno s tebou dělal, už není. Není už ten, kdo tady s tebou trávil roky. Teď už je někdo jiný. Je to Petr-já-sám-za-sebe. Jiný člověk. Jiná rozhodnutí. Jiná cesta."
A pokud si neprožiješ to zklamání do hloubky a budeš bazírovat na tom, proč se tak změnil a proč udělal tohle a nedělá tamto, nebude ti líp, chtělo se mi dodat. Protože největší průšvih není to, že ti neposílá peníze na děti, ale protože tě pořád dokola zraňuje jeho chování.
"Hani, kde ho teď máš?" napadlo mě.
"Jak jako - kde ho mám?"
"Myslím, kterou část těla cítíš, když na něj pomyslíš? Drží tě jakoby za ruku nebo za hlavu..."
"Za krkem. A pořádně mě topí."
"Ale co s tím?" dodala po chvíli.
"Podívej se okolo sebe," napadlo mě, "kolik jste toho měli společného. Poskládat to dohromady, představ si třeba rybník. Teď toho máte asi tolik, že by to vydalo tak na brouzdaliště. Jak tě v něm může topit?"
"Jako že v něm ležím?" chytila se té představy.
"Přesně tak. Zatímco on se zdá, že stojí, ty jsi v tom brouzdališti ponořená celá. Takže co s tím uděláš?"
"Asi vstanu a půjdu pryč?"
"Přesně tak, Hanko. Vstaň a jdi pryč. Pryč jak jen to půjde. Ale hlavně, nevracej se k tomu, že máš rybník. Nemáš. A kromě toho brouzdaliště na tebe čeká celá zahrada." a za ní další a další, a samá pozitiva až do důchodu, pomyslela jsem si, když jsme sklízeli stůl a já se odebírala domů.
Neměla jsem vždycky, co mám teď. Můj ex... mi uměl pořádně zatopit i díky tomu, že mě tak dobře znal. Občas se o to pokouší i dnes, když se mu nedaří a já jsem zdánlivě po ruce. Jestli vás vaše "ex.." drží pod vodou, zkuste se sami sebe zeptat, kde ho máte vy. Možná zjistíte, že stojíte v louži, která vám nesahá ani po kotník.
