Jak se smířit s tím, co změnit nelze? S něčím tak definitivním jako je ztráta přítele, člena rodiny, zaměstnání, domova? Je půlka ledna a tíha ztrát doléhá na všechny stále častěji. V kopicích mraků se ztratilo nejen slunce, dobrá nálada a naděje na zlepšení, ale i každá laskavá vize budoucnosti. Jakoby počasí umocňovalo všechno pochmurné a tíživé v nás.
Uprostřed sněhové břečky střídané sněhovou kalamitou vidíme zcela jasně břečku našeho života. Propadlé lístky do kina, přítelkyně už nepřijde. Nerozbalené dárky, protože děti nepřijely a jen tak nepřijedou. Rozcupovaný ozdobný věnec na dveřích – komu asi vadil? Jen lahví na chodnících v centru města přibývá. Středem těch rozplizlých mizérií se vine nit času a pomalu nás posunuje směrem k jaru. A právě na přelomu téhle doby, kdy vánoční světlo a teplo je daleko za námi a jarní pohlazení ještě nenastalo, právě v tu dobu přicházíme často s těmi nejchmurnějšími myšlenkami, nápady a řešeními. Je opravdu těžké se z nich vymanit, jsou všude kolem nás i v nás samotných. Kde hledat oporu, když nic než svízel okolo není? Život se zdá být strašlivá houpačka, která neumí „nahoru“, ale zaseklá nás drží stále dole.
Právě v tuto dobu, před několika lety, jsem ztratila přítele. Vzal si život, protože se mu zdál neskutečně mizerný, zbytečný a na nic. Zbylo po něm pár papírů, trochu nábytku a osobních věcí. A prázdné místo. Místo tak prázdné, že to nelze slovy vůbec popsat. Stáli jsme ve smuteční síni, tekly nám slzy proudem a to jediné nás smiřovalo se skutečností, že jinak už to nebude. Definitivně.
Nechci diskutovat o právu člověka ukončit svůj život. Ani nikoho nutit, aby se prostě smířil s mizernou situací v půlce února a tak nějak na všechno kašlal. Jen chci připomenout příběh, který jsem kdesi četla, příběh jednoho krále. Ten, když byl v dobré náladě, snižoval daně, poddaní jásali a království kvetlo. Když krále přepadl splín, zatýkal a věznil své odpůrce, utiskoval lid a v království bylo zle. Král povolal mudrce, aby mu pomohli se strašného zlozvyku zbavit, ale nikdo nic nevymyslel. Až jednoho dne se objevil poutník, který přinesl králi prsten. Každý den ráno, ať se probudil s jakýmkoli pocitem, si měl přečíst nápis v prstenu vyrytý: „Měl bys vědět, že také toto přejde.“
Povzbuzení skryté v prstenu patří i nám a pro nás všechny přidávám přání: „Ať naše rozhodování a konání nejsou úplně definitivní.“ Protože cokoliv je tu teď, také pomine a přejde.
