Byli jste…..tátomámou?

Asi každý, kdo se, byť na kratší dobu, stal „tátomámou“, totiž oběma rodiči v jedné osobě, ví, jak je to těžké. Fňukající potomek, dožadující se maminky, která musela odjet na školení, stejně jako neukázněný lotřík, kterému momentálně chybí tátova pevná ruka, dokážou zbývajícího rodiče pořádně zvednout ze židle i ho připravit o notnou porci sebedůvěry.

Je dobré znát „rajón“ toho druhého. Kam až děti mohou zajít a hranice, za které by je ten chybějící druhý v žádném případě nepustil. Pokud taková znalost chybí, člověk nesmí podlehnout nátlaku typu  “…ale maminka mi to dovolí …“ a utnout konverzaci už v počátku prostou větou: „Ale já říkám tohle a teď to bude tak!“

U těch starších se časem přidá otázka: „A proč to mám dělat?“ Věřte, nemá smysl vysvětlovat a pouštět se do polemik tam, kde mají děti prostě poslechnout. Moje odpověď obvykle zněla: „Protože to říkám!“ Není potřeba diskusí, kde jasně postavíme autoritu. S přibývajícím věkem přibývá i dilema samostatnosti. Co všechno můžu dovolit? Víkend u kamarádky. Vím, kde budou, kdo tam bude. Kdy se vrátí, kdo koho doprovodí – je třeba jasně stanovit pravidla. A tady začíná tenký led, kterému já říkám 2D – dohoda a důvěra. Je to první zatěžkávací zkouška našeho vztahu s dětmi. Domluvíme se a důvěřujeme si (z mé strany doplněno nenápadnou, ale pečlivou kontrolou. Moc fajn je seznámit se s druhými rodiči a na oplátku pozvat jejich potomka k nám).

Postupem času jsme dospěli ke 3D (dohoda, důvěra a disciplína), to když začal syn jezdit na víkendy ke kamarádovi mimo Písek a vracet se autobusem sám. A tady začaly problémy. Nevzal si telefon, nebylo možné ho zkontrolovat. Pak zjistil, že v chalupě není signál. Příště si nezjistil spoj a dorazil v půl sedmé, když měl být doma v pět. Měla jsem po krk jeho výmluv a tak jsem řekl – dost. Už tam nepojedeš. Jeho reakce byla hrozná. Pro mě rozhodně nečekaná.

Víte, jsem tátomáma už několik let. Jednou rukou stavím hranici „dál-už-ne“a druhou ukazuji cestu, kudy se má chodit. Když na mě poprvé syn ječel, že „!!!“, viděla jsem hajzlíka, který měřil o patnáct centimetrů víc než já. „Jdi do svého pokoje,“ uzavřela jsem diskuzi. Hodlal pokračovat. „Řekla jsem, jdi do svého pokoje.“ Nakonec odcválal, práskl dveřmi. Nemá smysl pokračovat hádáním. To bylo první, co jsem se musela naučit. Hádka, to jsou dvě strany, které neústupně trvají na svém… V hádce chybí pochopení toho druhého. Můj „hajzlík“ byl můj včerejší bezproblémový syn, skvělý kluk. Jenže se dostal do situace, kterou neuměl řešit. Moje vynadání neřešil prostou omluvou a vysvětlením, protože tohle by udělal dospělý člověk. Ale už to nebyl ani mrňous, která se rozbrečí a bude slibovat, že už bude hodný.

Vždycky, když něco přestává fungovat, tuším, že jsou to malé boty. (Tak říkám růstovým problémům od doby, kdy kluk, který vždycky byl čipera, nechtěl chodit. Trvalo mi týden, než jsem si všimla, že ho prostě tlačí palce v botkách.) Naše 3D nemohlo fungovat, protože to syn jednoduše neuměl. „Nestačí nacpat věci do batohu, víš, co budete dělat, co si musíš sbalit? Kdy ti jede autobus a kolik stojí cesta? Mysli!“ začala jsem ho povzbuzovat. „Dovolám se ti a ty mně? Kdo má jiný telefon/operátora?“ Hledala jsem možnosti a hledám je i teď.

Je těžké stát na hranicích, které jsme sami nastavili, abychom chránili naše děti, a zároveň je učit, kudy vede cesta, aby dosáhly svého cíle. Ať už jde o víkend s kamarády nebo problém ve škole, nestačí zakazovat, musíme nabídnout řešení a dohlížet na jeho plnění. A to je strašně vyčerpávající. Když se mi zdá, že mám doma holomka a moje zlatíčko je definitivně pryč, opakuji si starý citát: „Puberta je období, kdy emoce pracují přesčas a rozum si vzal dovolenou.“ Takže doufám, že se z ní taky vrátí.