Problém je v mobilech

Rodiče si zvykli, že jsou schopni děti kdykoliv kontrolovat. Jako dítě jsem jezdila na tři týdny na tábor, jednou za táden jsem napsala dopis a muselo to stačit, Když jsem byla starší, jela jsem na dva-tři týdny na Balkán a pohlednice došla za 10 dnů. A taky se rodičové nepotento.  

Ufff...

neděste mě Myslím, že nejhorší na tom je vědomí, že v krizových situacích se člověk podvědomě utíká ke vzorcům zažitým ve vlastním dětství - a to právě nesmím připustit, neb jedinou omluvou, kterou pro své rodiče mám(e) - shodujeme se v tom všichni - je "oni to jinak neuměli". Váš přístup mi připadá důstojný, inteligentní a inspirativní. Díky za něj.

Vážená autorko,

je moc pěkné, jak to popisujete, něco podobného jsme zažívali a tak trochu ještě zažíváme se svými dnes už dospělými dětmi doposud. Dcera dnes studuje v zahraničí, přitom se živí sama výzkumnou prací na fakultě, umí se o sebe postarat, zdálo by se, že můžeme být naprosto spokoejeni. Což o to, to my jsme. Ale občas jsme z konání naší jinak naprosto samostatné dcery tak trochu paf.

.

Ona si klidně vyjede se skupinou dalších podobných mlaďochů z Německa, Francie Švédska a bůhví odkud ještě, na prázdniky třeba do Gruzie, Rumunska, Turecka nebo poblíž Kosova, čím větší konec světa, tím větší zážitky a cestovní adrenalin. Spojení na ní nemáte žádné, a přitom se z tisku tu a tam dozvídáte, že se tam střílí a onde se zabíjejí mladí lidé kvůli kšeftu s lidskými orgány a pod. A nemůžete dělat vůbec nic. Je dospělá, má svoji zodpovědnost, ani nevíte, kterého grázla v životě potká a jestli bude myslet hlavou nebo pipinkou.

Vážená autorko, -1-

Můžetetjen doufat, že jste ji v rámci možností slušně vychovali,  že není úplně pitomá, a že snad má dobrý odhad na lidi, a že jako mnoho jiných v jejím věku nepodléhá příliš módním trendům. Ale je to její boj, a vy v něm už nefigurujete.  

.

A podobné je to se synem. Je to už taky několik let dospělý člověk, má už taky něco za sebou, ale ještě studuje, celý týden je na šlole mimo Prahu, a na rozdíl od dcery ho ještě živíte téměř úplně (i když i on si umí nějakou tu korunu vydělat.). A on má slečnu, a tu a tam pacholek ani nepřijede domů na víkend, aniž by co řekl. A taky už to nemáte v ruce. Je to jeho život. Jediným argumentem je, že ho ještě živíte.  Což prostě nejde používat do omrzení.

.

A u obou jen můžete doufat, že neudělají nějakou kravinu. Jsme na to sice se ženou dva, ale tak moc to zase naše starosti neumenšuje.  A zajímavé je, že to co jeden vidí jako problém, druhý jako až tak závažné nevnímá.

jsou chvíle,

kdy cítíte, že to tátomámování má své meze. Že nemůžete pořád přebírat roli nepřítomného otce, protože už přestáváte být mámou. To je teprv mazec.

Nebojte se,

vrátí. A pak to bude zas bezva kluk.