Život je krásnej, nemyslíš?!

Rozhovorům se nebrání, ale kdo by měl dnes zájem o poetu? Dokud mu nebudou postelí procházet modelky, dokud autem nesestřelí semafor, nebo nebude pařit s nově zvolenými prezidenty, bude básník pro česká média nezajímavý. A protože Honza Volf uznává lásku, na koloběžce by semafor sestřelil spíš jeho a o politicích si myslí své, zůstane patrně i nadále znám jen těm zbloudilcům, které vítr (či co) zavane čas od času do knihkupectví do zpola skrytého oddělení poezie.

A vlastně je to dobře. Bulvár zraňuje, a to by si Honza nezasloužil. Při své křehkosti by se mohl stáhnout a jeho příznivcům by všechna ta jeho sluníčka (Sluníčko veď mě tmou i světlem/ ať projdu tím lidským peklem), ozvěny osobního života (Uděláme spolu/ krvavý jatka/ řekla mi jednou/ sadomasochistka Katka) či překvapující absurdity (Rybky vypily akvárko/ a pak se z toho pochcaly) dozajista chyběla.

Přitom je na něm pozoruhodný už jen fakt, že je jediným českým básníkem ( „Jakejpak já jsem básník? Já si jen tak píšu!“), kterého jeho tvorba uživí. Ano, čtete dobře, uživí!!! Obzvláště překvapující u člověka, který podle svých slov až do své čtyřicítky věděl o poezii jen tolik, že je to literární útvar, kde se slova rýmují. Anebo také ne.

Tak kde jsou vlastně počátky jeho básnického střeva? „Přišlo to zničehonic jednou v noci. Měl jsem básnický sen. Ve snu se mi v hlavě odvíjely básnický texty. Lekl jsem se toho a probudil se, jenže ono to nepřestalo. Hlavou mi proudily tisíce slov, tak jsem šel do kuchyně, vzal si tužku, papír a s myšlenkou, že mi asi hrabe, jsem to všechno zapisoval. A jak to přišlo, tak to odešlo. Šel jsem spát nad ránem a na stole za sebou nechal stohy popsaných papírů.“ (Na papír jsem vyblil/ jednu větu a ta myslím/ mohla by být k světu:/ Na nikoho nic neházej/ sám svůj život/ skutky provázej).

Na půl roku si tvůrčí invence dala oraz. Zato v citech si Honza udělal inventuru. Rozvedl se. „Nebylo to jednoduchý. Opouštěl jsem děti, domov, který jsem dlouhé roky budoval, a to bolelo. Ale na druhou stranu jsem taky opouštěl vztah, který už dlouhá léta nikam nevedl, a pro nás oba představoval spíš soužení. Neladili jsme si. Já snílek a idealista, má žena pragmatik a materialista. Já jsem chtěl žít život plný překvapení, má žena měla ráda všechno uspořádané a naplánované. Ona se snažila žít v mantinelech zaběhaných klišé, proti kterým já se vnitřně bouřil.“ Odstěhoval se do jednopokojáku v Praze na Letné a v té pošahané chlapské touze po vzpouře si dopřával všeho, co do té doby nemohl. Jako první to odnesla pořádkumilovnost. „Vždycky jsem obdivoval Josefa Sudka. Nejen pro jeho tvorbu, ale taky pro způsob života. Vždyť on si hlídal i plesnivýho buřta na stole, ale chraň, aby si uklidil. Tak jsem si z něj vzal příklad. Až teď v zimě mi nějak šiblo v bedně a já začal uklízet, ne, to není to pravé slovo - vykydávat všechen ten bordel, co jsem doma měl. Vždyť já deset let neuklízel! Tvrdil jsem, že miluju prach, abych ho nemusel uklízet. Ale nedělám si iluze, že se mi to doma časem zase nenastřádá.“ Jenže bouřit se a nemít reakci je k ničemu. Navíc Honzovi chyběla blízkost jeho dětí, a tak si ji vynahrazoval návštěvami v kavárně Velryba. Pozoroval lidi, občas se s nimi dal do řeči, a ... začal psát. Na účtenky, na ubrousky, na všechno. Kdyby to nezavánělo těmi proklatými klišé, napsal bych, že našel smysl života.

„Půl života jsem propadal beznaději. Fotil jsem, uklízel v metru, nějaký čas dělal v geodézii. Pak jsem začal dělat grafiky, prodávaly se, měl jsem dost peněz. K tomu dům, rodinu, ale pocit naplnění se nedostavoval. Snažil jsem se, aby mě svět nedostal kam nechci, ale než jsem se vzapamatoval, měl mě v drápech. Došlo to tak daleko, že jsem se sám sebe ptal proč se mám snažit, když stejně umřu!? (Když člověk/ na čas ztratí/ sebevědomí/ tak umlkne/ a oněmí). Pak se mi zabila máma. Skočila z vyšehradských Šancí. Bála se, že se o ní nikdo nebude starat, až bude stará. Zlomilo jí, že jsem měl svou rodinu a nebyl jsem tu jen pro ni. Vychovávala mě sama. Byla na mě závislá, a já na ní. Její smrt mě skolila. Ale pak jsem si řekl, že sebedestrukce je na hovno a že jí musím postavit do kouta. Život je bohatej a pestrej a krásnej, ale jenom když ho tak chceš vidět. A psaní mi dalo chuť žít. Když už jsem těch básniček měl doma stohy, udělal jsem z toho na xeroxu takovou brožurku a prodával ji lidem. Jen tak, pro radost. A když jsem viděl, že se jim to moje spisování líbí, bylo rozhodnuto.“

Na účtě se v tu dobu Honzovi nashromáždilo pár drobných a najednou stál před otázkou, jestli si pořídí větší byt, nebo si vydá knížku. V rámci svého čerstvě nabytého pohledu na svět se vykašlal na majetek a potěšil duši. Šel do knížky. Že je sebevražda vydat knížku za své? Bezpochyby! Ale štěstí zkrátka přeje připraveným. Nebo spíš vyvoleným, protože Honza byl připraven, že prodělá. Tak proč? (Když ti chyběj peníze/ tak jdi spát/ a nech si o penězích/ něco hezkýho zdát)  „Celej můj život je souhrn nepochopitelných rozhodnutí. Tohle ale mělo celkem logickej základ. Nerad dělám kompromisy. Ne že bych na začátku za několika nakladateli nešel, ale po všech těch schůzkách mi došlo, že po mě budou chtít změnit to či ono, a protože jsem dost ješitnej, něco takovýho bych nevydejchal.“

Jenže když si Honza přivezl knížky z tiskárny domů, vyvstala na povrch nerudovská otázka, nad kterou se předtím v euforii příliš nezamýšlel: Jak s ní do knihkupectví? Nezbylo nic jiného než jít za knihkupci a požádat je o pomoc. Veskrze jej odmítali. Až U knihomola v Mánesově ulici se jim „máchovského“ básníka zželelo a pár knih si zkusmo nechali. Když se Honza po týdnu přišel zeptat, jak se jeho kniha prodává, byla rozebraná. A tak se celoživotní deprese rozplynuly v jasu zářné budoucnosti a od té doby má Honza na svědomí bezmála desítku knih, sluníčkový kalendář a originální vizitkáře, to vše doplněno jeho nenapodobitelnými grafikami a perokresbami.

Ale jsme v české kotlině, tak nezapomínejme na negativní postoje obránců mravnosti a jazykové čistoty. Vždyť vedle koncetrátu optimismu se v jeho básních tu a tam vyskytne nějaký ten vulgarismus a gramatická chyba. Jde o jeden ze základních kamenů podmanivosti jeho básniček, nebo spíš říkanek, ale vysvětlete to těm, kteří mají za svůj životní program napruzenost. „Jo, dělám gramatický chyby. Gramatiku neumím, přiznávám, ale nestydím se za to. A když mi volají lidé, že tím kazím děti, říkám jim, aby si z toho nedělali hlavu, že to nemyslím zle, že to není zesměšňování mateřskýho jazyka, že já takhle jako prase prostě píšu. A jestli mají špatnou náladu, ať se podívají do sluníčka, že jim bude fajn.“

A tak mám podezření, že až jednou Honza vstoupí do čítanek, pomstí se mu učitelky všemi těmi svými možnými i nemožnými výklady ala co tím chtěl básník říci. Tak tedy vězte, budoucí žáčci týraní zbytečnými dotazy kantorů, že notorický piják života Honza Volf napravuje svými básněmi tu část svého života, kdy se jeho grafiky hemžily příšerami a že jimi chce, cituji - „nasrat všechny ty kyselý obličeje, který člověku nezřídka kazí náladu hned od rána.“

No řekněte sami, není tohle všechno jakási česká variace na americký sen? A propos, sní čeští básníci? „Já ne. Já zažívám tolik věcí, že můj všední život předčí všechny fantazie. Teď před rozhovorem jsem si koupil zmrzlinu s karamelem, šel jsem po ulici, svítilo sluníčko... prostě nádhera. Život je krásnej, nemyslíš?“ A protože jsem se toho rána dobře vyspal, přikývl jsem na souhlas. Honza sáhl po osmičce kameře a natočil si mě. Zapochyboval jsem v duchu o rozumnosti takového nápadu, i když jsem si záhy všiml, že za mnou sedí dvě velmi pohledné dívky a já tak asi nebyl tím nejdůležitějším objektem zájmu kamery. Ale spletl jsem se. Honza si smontoval koloběžku, řekl mi: „Víš, mně ani tak nejde o to, co točím, ale o to čekání, až to vyvolají, a já si to promítnu. To čekání je úžasný. Pořád se musím na něco těšit,“ a pak odjel vstříc jednomu ze svých sluníček, odstrkujíc se od země pravou nohou. (Jen tak si básničku zabroukám/ Jen tak po hezkém děvčeti se podívám/ Jen tak si poskočím/ Jen tak se za psem otočím/ Jen tak se usměju na člověka/ Jen tak se podívám do cizího smutnýho oka/ Jen tak dítěti úsměv oplatím/ Jen tak starce slovem pohladím/ Jen tak se do nebe zahledím/ Jen tak si srdce potěším)