Při sledování jeho filmů nezbývá než si s trochou nostalgie povzdechnout: Škoda, že už
se dnes takové komedie netočí. Jsou plné jiskrného situačního, slovního,
absurdního i černého humoru, nesahají k vulgaritě, která dnes po americké
napadla také evropskou kinematografii. Filmy Clauda Zidiho (Zvíře, Jeden hot a
druhý čehý, Křidýlko nebo stehýnko, Bažanti jdou do boje, Hořčice mi stoupá do
nosu) mají své nezastupitelné místo nejen ve zlatém fondu francouzské filmové
komedie, ale také ve vzpomínkách všech „husákových dětí", kterým se po jejich
shlédnutí vždy alespoň na chvíli rozjasnil okolní svět, jež byl jinak zabalen
do těžké deky socialistické šedi.
Claude Zidi - klasik francouzské filmové komedie
Začínal jste jako kameraman v době své vojenské služby v Alžírsku. Co jste tam točil?
Točil jsem především všechna oficiální setkání ministrů a generálů, jejich odjezdy a příjezdy. V Alžírsku tehdy ještě nebyla válka, takže nešlo o nic dramatického. Prostě jen takové ty obyčejné reportážní záběry, které by zvládl natočit každý.
A nevyužil jste erárního materiálu k točení vlastních věcí?
To bych i rád udělal, ale vždycky jsem byl vyslán na určité místo, dostal jsem přidělený materiál a ten jsem později musel vykázat, takže to ani nešlo. Navíc jsem neměl možnost opustit kasárna, abych se potuloval s kamerou po městě a točil.
Příležitost stát se hlavním kameramanem vám dal Claude Chabrol, se kterým jste později dlouhodobě spolupracoval. Jak vlastně vzpomínáte na dobu francouzské nové vlny?
Já myslím, že novou vlnu tvořili především Truffaut a Godard, Chabrol stál trochu mimo ni. Měl svůj specifický způsob práce, vyprávění příběhu. Já osobně jsem mu nesmírně vděčný, že mě naučil trpělivosti při natáčení, a že mě přivedl ke zjištění, že na place se nemusí nutně křičet, ale že filmování může probíhat v klidné a přátelské atmosféře, která je pro tvorbu mnohem podnětnější, než křik a stres. Ale abych se vrátil k vaší otázce: Těžko se mi odpovídá, jak vzpomínám na novou vlnu, protože jsem nikdy neměl pocit, že bych do ní patřil.
Tvrdí se, že tehdy v 60. letech tvořili filmaři jednu velikou pospolitou rodinu, kterou nemohlo nic rozdělit. Opravdu mezi nimi nebyly žádné rozepře? Nezáviděli úspěch jeden druhému?
Všichni se znali, byli to novináři, kteří psali filmové recenze do Cahiers du Cinéma, ale žádnou rodinu nikdy netvořili. Mezi některými jistě bylo přátelství, ale každý z nich točil své filmy, každý měl svůj způsob vidění světa, své názory, a když filmy jednoho měly větší úspěch než filmy druhého, tak si jejich tvůrci dokázali občas vjet pořádně do vlasů a protáhnout se navzájem stokou pomluv. Období nové vlny je dnes zahaleno do zkrášlujícího oparu nostalgie, ale věřte, že to nebylo tak idylické, jak se dnes říká.
Takže je to takový novodobý mýtus?
Bezpochyby. A samo označení Francouzská nová vlna, slyšíte sám, jak vznešeně to zní, ten mýtus patřičně živí.
Jisté však je, že tehdy se dost výrazným způsobem proměnila tvář přinejmenším evropského filmu. Myslíte, že se něco takového a v takovém měřítku ještě může opakovat? Je vůbec ještě kam posunout kinematografii?
Tehdy existovalo to, čemu jsme říkali francouzská kvalita. To byly filmy Carneta a dalších. Řemeslně jistě skvělá, ale formálně přece jen vyčpělá díla. Publikum čekalo změnu, potřebovalo ji, a ta změna nakonec přišla v podobě nové vlny. Myslím, že také dnes publikum změnu očekává a potřebuje, ale přiznám se, že nevím, odkud přijde. Chvíli se zdálo, že ji přinese Manifest Dogma, který určil Lars von Trier, ale nestalo se tak. Možná za ní bude stát natáčení na digitál, který nejde tolik do peněz jako klasický filmový materiál.
Nehrozí však, že díky dostupnosti digitálu budou sahat po kameře také ti méně schopní?
Jistě vznikne hodně průměrných a špatných věcí, ale to nevadí. Je třeba to risknout, protože v zemích, kde nemají filmaři státní subvence, jim to umožní točit a vznikne tak určitě několik filmů, které vyniknou.
Počátkem 70. let jste přešel zpoza kamery na režisérskou stoličku. Proč?
Byl jsem o to požádán. Jeden producent mě viděl při natáčení, řekl si, že bych mohl zvládnout režii, a protože jsem v té době začal psát scénáře a myslel jsem si na to, že bych si je mohl točit sám, tak jsem jeho nabídku rád přijal. Takhle prosté to bylo.
Pracoval jste s těmi nejlepšími francouzskými komiky. S Pierrem Richardem, Belmondem, de Funésem. S kým se vám nejlépe spolupracovalo? Když tu byl na návštěvě Jean Lefébvre, říkal, že s de Funésem nebylo lehké vyjít.
To říkal? No, nejspíš to bylo tím, že Lefébvre byl také herec, takže nutně vnímal Funése jako svou konkurenci. Jistě si myslel, že je podobně vtipný a talentovaný jako Funés, takže mezi sebou měli tohle napětí. Já nejsem herec, takže jsem s ním žádné problémy neměl (smích). Když si to tak zpětně vybavím, tak musím říct, že se mi spolupracovalo dobře úplně se všemi, s nikým jsem neměl žádné rozepře. Herci prostě potřebují svého režiséra, a tak ho nezlobí...(smích).
A kde je dnes konec skupině Les Charlots, se kterou jste natočil sérii filmů o Bažantech?
Renaldi je uznávaným divadelním hercem, dva dělají rozhlasové moderátory někde na jihu Francie a toho čtvrtého jsem úplně ztratil z dohledu. Ale jako skupina už dlouho neexistují.
Je dnes mezi mladou generací nějaký výrazný talent, který by od Funése či Belmonda převzal tu pomyslnou štafetu?
Ale ano, několik talentů máme. Třeba Jamel Debouze, který hrál ve filmech Amélie z Montmartru nebo v druhém díle Asterixe a Obelixe, či Benoit Poelvoorde, který na sebe nedávno upozornil svým skvělým výkonem ve filmu Podium. V těch vidím naději francouzské komedie.
Točíte komedie už třicet let. Kudy se podle vás ubírá současný humor a jak se změnily divácké nároky?
V dřívějších komediích byla oblíbená postava venkovského burana, který na sebe nabaluje jeden malér za druhým. Komedie byla místem, kde se diváci chtěli dostat do jiného světa, pryč od reality. Dnes naopak vyžadují, aby byla odrazem reality, aby jim pomohla nacházet to vtipné na smutné realitě. Tedy alespoň já to tak vnímám.
A jak snášíte ten vulgární humor amerických filmů?
Já bych takové filmy točit nemohl, ale přiznávám, že některé z nich se mi líbí, protože mají určitou odvahu a drzost bořit tabu, což může být někdy velmi vtipné.
Před časem jste natočil třetí pokračování svého úspěšného filmu Prohnilí. Je ještě nějaký film, ke kterému byste se rád vrátil?
Ano, mám v plánu natočit pokračování filmu Křidýlko nebo stehýnko. Sledovat další osudy postav, které tak skvěle zahráli Louis de Funés a Coluche.
A jak chcete ten film natočit, když jsou oba mrtví?
Oživím je pomocí digitální technologie. Když se po plátně mohou prohánět dinosauři, kteří jsou mrtví šedesát milionů let, proč by to nešlo s Funésem a Coluchem?
U nás je kultovním váš film Zvíře s Jean Paul Belmondem. Nevzpomněl byste si na nějakou veselou historku z natáčení?
Přiznám se, že i já mám tento film velmi rád. Když jsme se rozhodli obsadit do filmu Raquel Welchovou, netušili jsme, jaké problémy nás čekají. Belmondo totiž neuměl anglicky a Raquel zase neuměla francouzsky, takže natáčení jejich společných scén bylo opravdu zajímavé. Museli si pamatovat poslední slova, aby věděli, kde na sebe navázat. Dokážete si představit, že točit komedii s herci, kteří si navzájem nerozumějí, není jednoduché. A postavit mezi ně tlumočníka nešlo. Ačkoliv teď mě napadá... dát mezi dva lidi tlumočníka třeba při milostné scéně, to by bylo vtipné. To je skvělý nápad, to určitě použiji do nějakého dalšího filmu.
Zkusil jste si také jiné žánry, ale komedie ve vaší filmografii převládají. Co vás na nich tak láká? Navíc když mnozí kritici se na komedie stále dívají jako na cosi podřadného...
Důležité je uvědomit si, pro koho točíte. Jestli pro kritiky nebo pro lidi. Divák má rád komedie a neposuzuje je uměleckým metrem, ale metrem zábavnosti. A já chci svého diváka především pobavit, ačkoliv jsou samozřejmě hranice, za které bych při touze po diváckém smíchu nikdy nezašel.
Claude Zidi
Nar. 25. 7. 1934 v Paříži
Po absolutoriu na gymnáziu se dal zapsat na soukromou filmovou školu, kde studoval katedru kamery. Kameramanské vzdělání později uplatnil také v době své vojenské presenční služby vykonávané v Alžírsku, kde natáčel oficiální setkání politiků a vojenských generálů pro kinožurnál. Na počátku 60. let, kdy pracoval jako asistent kamery, mu dal režisér Claude Chabrol příležitost stát se hlavním kameramanem jeho snímku Bratranci. Celá šedesátá léta pak tvořili nerozlučnou režisérsko-kameramanskou dvojici. V roce 1971 byla Zidimu nabídnuta režie komedie Bažanti s tehdy populární komickou skupinou Les Charlots. Film měl v kinech veliký úspěch, a tak Zidi už u režie zůstal. Celá sedmdesátá a v první polovině let osmdesátých patřil mezi nejúspěšnější komediální režiséry. Vedle dalších filmů s Les Charlots, jako Blázni ze stadionu, Bažanti jdou do boje či Velký bazar, natočil také stále populární komedie Hořčice mi stoupá do nosu s Pierrem Richardem, Křidýlko nebo stehýnko a Jeden hot a druhý čehý s Louis de Funésem, Prohnilí s Phillipem Noiretem a především jedinečné Zvíře s Jean Paul Belmondem. Po několika pokusech o jiný žánr v druhé polovině osmdesátých let, které se setkaly s neúspěchem u diváků i u kritiky, se Zidi vrátil ke komedii, ale s výjimkou filmu Astérix a Obelix se mu nepodařilo navázat na své někdejší úspěchy. Loni však natočil třetí pokračování Prohnilých, které právě vstupuje do našich kin, a přestože ohlasy nebyly zdaleka takové, jaké by si tvůrci jistě přáli, zdá se, že na prahu své sedmdesátky Zidi opět našel polohu, která vyhovuje nejen jemu, ale také jeho divákům.
