Smočit se v politice

Takže taky kandiduju. Ale proč vlastně? Žil jsem si doposud klidným životem. Místo primáře mi zaručuje zajímavou práci a při rozhodování již dávno netápám. Manželka je zaměstnaná, a děti jsou v klidu. Nemám od čeho utíkat a nemusím si kompenzovat nesplněná přání. A nerozumím ekonomice, nebaví mě administrativa a vysedávání na schůzích ( Taky jsem si toho užil) Nerozumím stranické disciplíně, nebaví mě spory o věcech, které považuji za malicherné a které se mohou stát tisíckrát jinak a nic se nestane.

Ale přesto jsem se rozhodl "do toho jít". Ne v naději, že se nedostańu, a že tak pomohu jiným. Ani v naději, že to vyjde, o to mi nakonec nejde.

Celý život hledám Boha. On mě postavil před mnohé úkoly, dal mi okusit vítězství i pády, dal mi v životě mnoho krás a mnoho utrpení. Před pár lety málem jsem nežil a nyní tu jsem, to nemůže člověk jen říci - díky Pane. To je asi nějaký úkol přede mnou, i když nevím jaký. To tíhnutí k něčemu snad napoví, ale v každém okamžiku své snahy si nemohu být jistý jaký mám cíl. Ale míra utrpení kolem, míra bezuzdného chvástání a ohlupování lidí mě říká: Tady se snaž, zkus říct: "Hle přicházím  Pane, abych plnil tvou vůli" A neboj se před lidmi - řekni všem, že jsi neoddělil svou víru a své politické úsilí a že nabízíš pomoc všem, kteří o tu pomoc stojí, že mnoha věcem nerozumíš a mnoho neumíš, ale jsi připraven  nabídnout to, co považuješ za důležité a co máš a už jsi v životě osvědčil. Věrnost, soucit a spravedlnost.

Možná, že nemám v této společnosti, která o sobě prohlašuje, že je ateistická, mnoho co pohledávat. Ale jsem zde uprostřed Vás a věřím, že to s tím ateismem není tak jednoznačné. Vždyť i já tím býval. Ona to byla spíš hrdost, nechuť podrobit se, až teprve básník mi otevřel oči: "jenom klekáme-li, životní velikosti nabýváme"