Pomáhat uprchlíkům 2

V prvním článku jsem napsal, že ano a uvedl důvody, které nás jako křesťany k tomu mají vést. Odpovědí bylo mnoho, vesměs negativní, mnozí  uváděli texty písma, které nabízejí jiná řešení.

Jiní viděli právě v křesťanství zdroj potíží, tedy zdroj všech možných ústupků, které ve svém důsledku vedly k této situaci. Jiní poukázali na to, že bránit sebe a své děti, civilizační vymoženosti atd. je rozumné, a že křesťanství nejde proti rozumu. Naopak je nerozumné chtít zemřít, neboť smrt sice každého čeká, ale zkrácení života je určité zlo, které si většina lidí nepřeje.

Nejprve je potřeba říci, že ona zmíněná smrt, je tím limitem, hraniční  možností, vytýčeným mantinelem, nikoli nutnou součástí každého dobrého skutku. Bylo by chybou se domnívat, že přemlouvám k sebevraždě a nerozumné oběti. Mluvím pouze o tom, jak se zachovat  ve vyhrocené situaci.

Jiní citují Starý Zákon, ve kterém se hodně bojovalo a vyzývá se v něm k úplnému vyhlazení nepřátel. Myslím, že k tomu je třeba říci, že Starý Zákon slibuje kromě jiného i dobra časná, že tedy učí, jak bojovat, jak se oblékat, vymazuje hygienická, sociální i zdravotní pravidla atd, kdežto Nový Zákon slibuje dobra věčná a vyžaduje trochu jiné zásady. Ve Starém Zákoně je například uvedeno – „Oko  za oko, zub za zub“, v Novém už je „Udeří-li tě ve tvář pravou, nastav i levou“. To samozřejmě neznamená nechat se tlouci a neohradit se, jak to udělal Ježíš ve Veleradě.

Jádrem všech úvah je ale toto: Více je třeba se bát zla duše, než zla těla, třeba smrti,  zbavení vnějších věcí a podobně. Jak je psáno, „nebojte se těch, co duši zabít nemohou..“ V tváří tvář možným hrozbám tedy na nás dopadá bázeň a vybízí k činům. Jak praví sv. Tomáš: „Jestliže někdo z bázně, jíž uniká nebezpečí smrti, nebo jakémukoli jinému časnému zlu, tak že by činil něco zakázaného, nebo opomíjel něco, co je přikázané, je taková bázeň smrtelný hřích…“ Nám je přikázáno pomáhat  a je to přímo v Božím Zákoně.  Co jiného je rozdělení na dvě skupiny z nichž jedněm Pán říká: Pojďte ke mně, protože když jsem byl hladový, dali jste mi najíst, byl jsem žíznivý  a dali jste mi napít, byl jsem  nahý a oblékli jste tě…a oni mu řeknou – Pane, kdy jsme tě viděli…atd a on jim odpoví – Amen pravím vám, cokoli jste udělali pro jednoho z těchto maličkých, mě jste udělali. Ale těm druhým řekne – běžte ode mě, neboť jsem byl nahý a neoblékli jste mě, byl jsem hladový a nedali jste mi najíst…atd. a oni mu řeknou: Kdy jsme tě viděli..a neposloužili jsme ti…Amen pravím vám, co jste neudělali jednomu z těchto nejmenších, mě jste neudělali.

Ti další namítají, že se to má jako s nutnou obranou, že se máme bránit jako proti útočníkovi, který usiluje o náš život. K tomu je ale snadné říci, že pokud uprchlíci náš život neohrožují, je třeba jim pomáhat. V okamžiku, kdy to tak není, je třeba se bránit. Nikdo nenabádá k tomu, abychom se nebránili, když je to třeba, ale pokles naší životní úrovně ještě není důvodem k odmítnutí pomoci.

Ještě jiní dodávají, že křesťanství tímto postojem ohrožuje naši budoucnost v Evropě. Chtěl bych říci, že křesťanství v žádném případě nepřispělo k vytvoření této situace a není tedy pravděpodobné, že pokud by se chovalo jak se chovat má, že přispěje  k zániku Evropského dědictví. K tomu přispějí spíše polovičatá a nestatečná řešení, jakých jsme dnes svědky.